Uhlířský vrch u Bruntálu

Profil vulkanickými horninami kvartérního stratovulkánu

sev. šířka: 49°58,251´

vých. délka: 17°26,415´

nadmořská výška: 672 m n. m.

mapa KČT: č. 58 (sektor G1)

Asi tři kilometry jz. od centra Bruntálu a jeden kilometr s. od obce Moravskoslezský Kočov tvoří výraznou dominantu okolní krajiny přírodní památka Uhlířský vrch (mapa 1). Jižní svah původního stratovulkánu je obnažen lomovou stěnou, která vytváří jedinečný profil pyroklastickým materiálem vulkanického tělesa (foto 1, 2 a 3). Na lokalitu lze vystoupat po polní cestě z části obce Slezský Kočov po zelené turistické značce nebo z parkoviště vede lipovou alejí pohodlná cesta až na vrchol kóty Uhlířský vrch (672 m).
Platformní neovulkanické horniny Moravy patří česko-slezskému oblouku středoevropské vulkanické provincie, podle Kopeckého (1964) jde o lužicko-labskou zónu. Vznik rozsáhlých vulkanických těles v průběhu terciéru a kvartéru na území Českého masivu má souvislost s intenzivní horotvornou činností alpinského vrásnění na jihu a východě Evropy. V již konsolidovaných troskách variského orogénu došlo k oživení některých zlomových linií, které posloužily jako výstupové cesty pro alkalické bazické nebo ultrabazické taveniny.
V oblasti severní Moravy známe sedm neovulkanických těles s vlastními přívodními drahami a čtyři tělesa bazaltů, jejichž geneze není zcela jasná. Vznik všech těchto mladých vulkanických těles je spojován s oživením některých zlomů sudetského směru (SZ-JV), které příčně protínají většinu geologických jednotek silezika.
Vulkanické horniny prorážejí devonské a karbonské sedimenty kulmu Nízkého Jeseníku, konkrétně v okolí Bruntálu je to hornobenešovské souvrství (mapa 2). Jednotlivá centra jsou uspořádána do linie Velký a Malý Roudný, Venušina sopka a Uhlířský vrch. Tvoří morfologicky nápadné sopečné kužely, které mají charakter stratovulkánů (smíšených vulkánů) – tedy těles se střídajícími se polohami lávy a pyroklastik.
Stěna opuštěného lomu odkrývá vrcholovou část sopečného nasypaného kužele, který je tvořen tufem – zpevněnou vulkanoklastickou horninou (foto 4 a 5). Vznikl hromaděním materiálu, který dopadal na zem v pevném stavu po jeho vychrlení sopečným kráterem. Velikost dopadajících částic byla velmi rozdílná – od sopečného písku, lapilli, vulkanické pumy až po sopečné balvany (foto 6, 7 a 8). Veškerý tento materiál je dobře viditelný v lomové stěně, vulkanické pumy mají velmi porézní stavbu (foto 9 a 10) a v některých se objevují kausticky přeměněné útržky okolních karbonských sedimentů (foto 11). Masivní bazaltové horniny vytvářejí výplň původního kráteru a lávový proud o délce 1,8 km. Jejich složení odpovídá nejčastěji nefelinickému bazanitu, olivinickému bazaltu nebo olivinickému nefelinitu. Jednotlivé typy hornin do sebe pozvolna přechází, makroskopicky je navzájem nelze rozlišit.
Metodami radiometrického datování bylo stanoveno stáří bazaltů Uhlířského vrchu na 1,54 ± 0,15 Ma, sopečná činnost proběhla tedy během spodního pleistocénu.
Stavba a vlstnosti tufů Uhlířského vrchu představují dobře využitelnou surovinu. Jejich těžba začala v první polovině 19. století a nejintenzivněji probíhala ve 20. století. Zejména v 50. letech minulého století byl materiál používán na výrobu tvárnic. Intenzivní těžba vytvořila až 40 m profil, který dnes unikátním způsobem odkrývá vnitřní části sopečného kužele (foto 12).

Literatura:

Barth V. (1977): Čedičové vulkány střední části Nízkého Jeseníku. – Čas. mineral a geol., 22, 3, 279-291. Praha.
Foltýnová R. (2003): Geochemicko-petrografická charakteristika neovulkanitů severní Moravy a Slezska. – MS diplomová práce, MU Brno.
Kopecký L. (1964): Neovulkanity českého masivu. In: Svoboda J et al.: Regionální geologies ČSSR, díl I. Praha.
Raclavská H., Machek P., Jedlička J., Raclavský K. (1987): Průvodce pro mineralogicko-petrografickou exkurzi Hrubý Jeseník, Rychlebské hory. – VŠB, Ostrava, 85 s.

© Václav Vávra, Ústav geologických věd, Přírodovědecká fakulta MU , Kotlářská 2, Brno. E-mail: vavra@sci.muni.cz.
TOPlist