sev. šířka: 50°03,727´
vých. délka: 17°12,074´
nadmořská výška:
mapa KČT: č. 55 (sektor D2)
Jako Zámčisko je označována soustava mohutných skalních výchozů v závěru údolí Divoké Desné, zhruba osm kilometrů jihovýchodně od Koutů nad Desnou (mapa 1) a tři kilometry jihozápadně od vrcholu Pradědu (prostor lokality leží v katastrálním území Rejhotice). V lomu na Zámčisku je odkryta tzv. desenská rula s bazickou žilnou horninou.
V částečně již rekultivovaném lomu (foto 1 a 2) najdeme ukázky tzv. desenských rul. Tato hornina spolu s migmatity nebo amfibolity představuje jeden ze základních horninových typů desenské jednotky (mapa 2). Její horniny pochází z období nejmladšího proterozoika a náleží k fragmentu zemské kůry označované jako brunovistulikum. Do současné podoby byly přepracovány během kolize několika menších kontinentů v průběhu karbonu při variské orogenezi. V oblasti silezika (velmi přibližně oblast Hrubého a části Nízkého Jeseníku) došlo k vytvoření příkrovové stavby, kdy se přes sebe navzájem přesunovaly šupiny horninových sledů mocných až několik set metrů. V této složité struktuře tvoří ruly desenské jednotky její nejspodnější část (tzv. paraautochton).
Desenské ruly mají na lokalitě Zámčisko šedou až tmavě šedou barvu a většinou výraznou foliaci (foto 3 a 4). Bývají nerovnoměrně tence páskované, místy i očkaté. Jejich podstatnou složkou je plagioklas (střední oligoklas), křemen a biotit; ve vedlejším množství nebo akcesoricky obsahují chlorit, muskovit, granát, apatit, zirkon, opakní minerály, allanit, turmalín, K-živec a epidot. Z minerálního složení a některých stavebních znaků lze usuzovat, že protolitem byly klastické sedimenty, nejspíše droby.
Bazická žilná hornina (foto 5) tvoří na exkurzní lokalitě až 17 m mocnou žílu s odžilkem. Je zcela evidentní, že toto intruzívní těleso bylo metamorfováno společně se svým okolím (biotitovou plagioklasovou rulou). V rámci žíly lze vymezit tři horninové typy. Základním typem je středně zrnité amfibolové metagabro, tvořené amfibolem, plagioklasem, biotitem, klinozoisit-epidotem, apatitem, titanitem, rutilem, karbonátem, chloritem a opakní složkou. Amfibol je v tomto horninovém typu přítomen v podobě zrn a hypautomorfních sloupečků o velikosti max. 3 mm. Jeho chemismus odpovídá aktinolitickému hornblendu. Plagioklas je makroskopicky tmavě šedý (zřejmě díky vysokému obsahu uzavřenin), jeho velikost bývá drobná, nejspíš v důsledku deformace, vedoucí místy až ke vzniku jemnozrnných agregátů. Bazicita vyrostlic dosahujících velikosti až 10 x 4 mm (v málo zastoupené porfyrické varietě) odpovídá kyselému andezinu (An32-35). Obsah biotitu je max. 6 obj. %, jeho lupínky místy tvoří drobné agregáty. Xenomorfní zrna křemene max. 0,2 mm velká vytvářejí agregáty až 0,6 x 0,7 mm. V živcích jsou, kromě jiných, uzavírána zrnka epidotu i afanitické agregáty klinozoisitu. Největší množství epidotových bezbarvých zrn až sloupečků se soustřeďuje do partií drcených živců. Opakní složka je tvořena hlavně ilmenitem a pyritem, ojedinělý je magnetit, pyrhotin a chalkopyrit. Sekundární minerály jsou zastoupeny chloritem a kalcitem. Obsah hlavních i minoritních prvků v popsaném amfibolickém metagabru odpovídá chemickému složení WP-tholeiitů. Tento fakt svědčí o látkově konzervativní metamorfóze.
V amfibol-biotitovém typu jsou amfibol a biotit zastoupeny zhruba stejným dílem. Kvalitativně mineralogické složení je stejné jako u popsaného amfibolového metagabra. Biotitový typ tvoří jen úzkou zónu (cca 10 cm) přiléhající jen z jedné strany ke křemen-kalcit-barytové žíle (kratší, kolem 1 cm mocné černošedé pásky s vysokým obsahem biotitu jsou i ve větší vzdálenosti od křemen-kalcit-barytové žíly). V málo deformovaných partiích je pro oba typy charakteristická struktura poněkud podobná ofitické. Více i méně protáhlé průřezy živců reprezentuje albit s bazicitou do An03. Horniny mají zvýšený podíl K2O, vzorky s „ofitickou“ strukturou také Na2O. Draslík je dominantně vázán v hořečnatém biotitu (s cca 11 hm. % MgO). Strukturní a látkové odchylky amfibol-biotitového a biotitového typu od základního typu (např. zřetelné zvyšováním obsahu draslíku ve směru ke křemen-kalcit-barytové žíle) naznačují, že vedle regionální metamorfózy se uplatnil ještě metasomatický proces, který vedl k lokální alkalizaci původního (meta)gabra. Tento proces souvisel nejspíš s formováním křemen-kalcit-barytové žíly.
Hydrotermální mineralizace tvořená hlavně křemenem, kalcitem a barytem byla zjištěna pouze v bazické žilné hornině (foto 6 a 7). Prostorová orientace žil a žilek uvedeného složení je zhruba totožná s průběhem horninové bazické žíly; také makroskopicky pozorovatelné projevy deformací u obou druhů těles jsou obdobné (zohýbání, zaškrcování). Současně lze pozorovat projevy hydrotermální alterace v okolí hydrotermální žíly (jde o karbonatizaci a pyritizaci bazické žilné horniny). Na kontaktu hydrotermálních žil s bazickým žilným tělesem je často vyvinuta zóna tvořená hlavně jemnozrnným kalcitem a dlouze dlouze sloupcovitými až jehlicovitými individui světle zeleného amfibolu (délka jehlic až 1,2 cm), jehož chemismus odpovídá aktinolitu. Aktinolitové šmouhy nebo nesouvislé proužky se objevují i uvnitř křemen-kalcitových žil s barytem. Baryt se zpravidla soustřeďuje v centrálních částech žil. Typickým texturním znakem je také uzavírání malých útržků bazické horniny v popisovaných žilách (plagioklasy zmíněných útržků jsou sericitizovány, biotity chloritizovány).
V minerální výplni žil převládá kalcit nad křemenem a barytem. Kalcitové agregáty jsou tvořeny izometrickými individui o velikosti až desítek milimetrů. V málo mocných žilkách je jeho zrnitost o řád nižší. Kalcit často obklopuje velká zrna barytu, koroduje pyrit a uzavírá shluky křemene. Zvláštním typem jsou rekrystalované části žil, v nichž jemnozrnný kalcit spolu s drobnými jedinci křemene a barytu proniká intergranulárami a podél štěpných trhlin do kataklazovaných velkých barytových individuí. Křemen je našedlý i mléčně bílý, často undulózně zhášejícící, zrnitostně značně proměnlivý (od desetin do jednotek centimetrů), v rekrystalovaných částech žil velmi jemnozrnný. V kalcitických agregátech bývá vyvinut automorfně.
Baryt je nejnápadnějším minerálem v dané asociaci. Ve větším množství je zastoupen jen v mocnější partii hlavní žíly. Ojediněle byly zjištěny monominerální žilky tvořené barytem. V agregátech barytu jsou zrna až několik cm velká, převážně bílá, výjimečně zbarvená slabě modře. Štěpné plochy zrn bývají mírně zprohýbané. V mikroskopických preparátech je patrné tlakové postižení (undulózní zhášení) a rekrystalizace podél intergranulár velkých zrn.
Relativně hojným minerálem je pyrit, jenž se vyskytuje zejména v kalcitických partiích žil. Má sklon k automorfnímu vývinu, často jsou však jeho individua korodována jemnozrnným kalcitem. Pyritová zrna obsahují inkluze chalkopyritu, méně pyrhotinu, magnetitu, galenitu a cubanitu, někdy i sloupečky rutilu nebo jemné vrostlice stilpnomelanu. Magnetitová automorfní individua se objevují v žilkách a žilách sporadicky. V křemených agregátech s malým zastoupením kalcitu (bez barytu) byly zjištěny intimní srůsty pyritu s magnetitem a markazitem; V těchže vzorcích je přítomen i mušketovitizovaný hematit. Sporadicky se zde objevují i jemné, zprohýbané, do růžic uspořádané šupinky stilpnomelanu. Zjištěn byl i ilvait, jenž tvoří až několik milimetrů velké agregáty. Obrůstá pyrit a sám je obklopován stilpnomelanem a chalkopyritem. Rozpraskanými zrny ilvaitu pronikají žilečky kalcitu.
V některých částech žil, zvláště v místech, kde došlo k resorpci útržků okolní bazické horniny, lze v mikroskopických preparátech najít hypautomorfní barnaté živce a albit. V analyzovaných barnatých živcích kolísá zastoupení celsianové složky v rozpětí 45 - 91 %, přičemž celsiany s obsahem Cn-složky kolem 90 % byly zjištěny bezprostředně při kontaktu křemen-kalcit-barytové žíly s bazickou horninovou žílou (celsian je zde provázen Ba-biotitem). Analyzované barnaté živce dále obsahují 1–34 % ortoklasové složky a 6–20 % albitové složky; podíl anortitové složky je zcela nepatrný.
Nepříliš hojně je na popisovaných žilách zastoupen chlorit. Poněkud více je ho v křemenné matrici s ilvaitem a stilpnomelanem, kde tvoří i nepravidelná hnízda. Z mikroskopických pozorování vyplývá, že částečně vznikl chloritizací biotitu. Výsledkyx ED analýz dokládají, že jde o klinochlor. V karbonátem bohatých okrajových partiích křemen-kalcit-barytové žíly bývají přítomny šupinky biotitu (o velikosti do 0,6 mm) s relativně vysokým obsahem barya (s cca 2–5 hm.% BaO).
Zřetelně postdeformační mineralizace alpského typu tvoří žilky pronikající rulami i bazickou žilnou horninou. Jejich mocnost v naduřelých částech dosahuje max. 6 cm, většinou jde o žilky milimetrových mocností. Nejhojněji zastoupeným minerálem je kalcit, jehož individua jsou do dutin vyvinuta ve tvaru jednoduchého klence, ojediněle ditrigonálního skalenoedru. Kalcit narůstá na křemen a bývá povlékán chloritem; lokálně je na žilkách přítomen kalcit s uzavřeninami chloritu způsobujícími pak jeho zelený odstín. V dutinách žilek jsou často přítomny drobné krystaly křišťálu krátce prizmatického habitu s romboedrickým zakončením. Ze živců bývá zastoupen albit a adular s relativně vysokým zastoupením barya (foto 8). Nejmladším minerálem popisované asociace je chlorit. Vyskytuje se nejčastěji v podobě jemně šupinkovitých tmavě zelených agregátů, méně často jako hrubě šupinkovité agregáty černozelené až černé barvy (foto 9). Hojnou součástí některých žilek je žlutozelený až světle zelený epidot (Ps = 35 až 46 %). Běžný je pyrit, tvořící i přes 1 cm velká individua hexaedrického vývinu a až 5 cm velké agregáty (foto 10). Přítomen je i ilmenit, jenž se zde vyskytuje v podobě ojedinělých tabulek, narůstajících přímo na stěny puklin, nebo zarostlých v agregátech křemene a kalcitu.
Literatura:
Fojt B., Hladíková J., Kopa D., Krausová D., Sulovský P., Vávra V., Zeman J., Zimák J. (1997): Minerální a horninová asociace z lomu Zámčisko, Hrubý Jeseník. – Čas. Slez. Muz., Vědy přír., 46, 235-264.
Žáček V., Fišera M. (1989): Barytová žíly z lomu Zámčisko od Koutů nad Desnou. – Čas. Mineral. Geol., 34, 327-328.