sev. šířka: 49°33,099´
vých. délka: 18°23,096´
nadmořská výška: 401 m n. m.
mapa KČT: č. 96 (sektor B6)
Asi pět kilometrů jjv. od Frýdlantu nad Ostravicí a 500 m ssv. od kostela se řeka Ostravice zařezává do sedimentárních hornin slezské jednotky. V korytě řeky i po obou březích jsou velmi pěkně zachované výchozy, které místy vytvářejí divoké peřeje a soustavu nízkých vodopádů (foto 1, 2 a 3). Místo je vyhlášeno jako přírodní památka Koryto Ostravice (mapa 1). Lokalita se nachází asi 300 m od mostu proti proudu řeky a po levém břehu k ní vede pěšina. Na pravém břehu se můžeme asi 150 m držet modré turistické značky a dále pokračujeme po cestě a následně úzkých cestičkách vedoucích po břehu Ostravice.
Celý východní okraj České republiky je tvořen komplexy hornin, které patří k orogénu Západních Karpat. V období křídy a terciéru se v souvislosti s rozsáhlým alpínským vrásněním přesunuly přes Český masiv rozsáhlé příkrovy tzv. Vnějších Karpat. Několik příkrovových těles je rozdělováno do magurské a vnější skupiny příkrovů. Okolí Ostravice je budováno slezskou jednotkou (příkrovem), který má v oblasti Moravsko-slezských Beskyd dva odlišné vývoje (mapa 2). Tzv. bašský vývoj je zachován jen omezeně a řadíme k němu např. vápence v okolí Štramberka a Kopřivnice. Mnohem rozsáhlejší a lépe dochovaný je vývoj godulský. Ten se převážně podílí na stavbě slezské jednotky a to od jurského útvaru až po nejmladší terciér (oligocén). Mocnost celého sledu hornin místy dosahuje až 6000 m.
Godulský vývoj slezské jednotky začíná spodními těšínskými vrstvami. Převažujícím typem jsou vápnité nebo písčité jílovce, jejichž sedimentace probíhala od jury do spodní křídy (stupeň berrias). V následujícím křídovém stupni valangin začíná zvýšený přínos klastického materiálu do sedimentačního prostoru a vzniká typický flyšový sled těšínsko-hradišťského souvrství. Ve spodní části je budováno těšínskými vápenci a svrchními těšínskými vrstvami.
Výchozy na lokalitě Koryto Ostravice patří do svrchní části těšínsko-hradišťského souvrství k tzv. hradišťským vrstvám. Na jejich bázi jsou vyvinuty lavice slepenců a pískovců hradišťského typu, které můžeme sledovat především v okolí Nového Jičína. Tento typ sedimentace svědčí o tektonické aktivitě a poklesu sedimentační pánve. Součástí spodní části hradišťských vrstev jsou žilná tělesa nebo podmořské výlevy hornin těšínitové asociace, které vznikaly v souvislosti s tvorbou riftu v hluboké pánvi.
Svrchní část hradišťských vrstev tvořící výchozy na lokalitě, je reprezentována sedimenty převážně pelitického charakteru (foto 4, 5, 6 a 7), které zpočátku obsahují významnou karbonátovou příměs. Tenké vložky o mocnosti od několika centimetrů po několik decimetrů v nich tvoří pískovce a prachovce (foto 8), v nejsvrchnější části vrstev se přidávají pelosideritové pískovce a pelosiderity. Konkrece pelosideritů byly v minulosti hojně těženy a jsou tak spojeny se vznikem hutního průmyslu na Ostravsku. Tektonickou činnost po vzniku sedimentů dokumentují na lokalitě četné vrásy až několikametrových rozměrů (foto 9, 10, 11, 12 a 13).
Časově spadá vznik hradišťských vrstev do období hauteriv až svrchní apt (přibližně 130–110 milionů let). Významným fosilním zbytkem dochovaným v pelitických sedimentech jsou amoniti.
Do nadloží přecházejí hradišťské vrstvy do vrstev veřovických tvořených černými, nevápnitými, prokřeměnělými jílovci s vyšším zastoupením pyritu. Dokládají vznik v anoxickém prostředí během aptu.
Literatura:
Menčík E., Adamová M., Dvořák J., Dudek A., Jetel J., Jurková A., Hanzlíková E., Houša V., Peslová H., Rybářová L., Šmíd B., Šebesta J., Tyráček J., Vašíček Z. (1983): Geologie Moravskoslezských Beskyd a Podbeskydské pahorkatiny. – Ústřední ústav geologický v Academii, Praha. 307 stran.