sev. šířka: 49°18,326´
vých. délka: 16°49,620´
nadmořská výška:
mapa KČT: č. 86 (sektor D2)
V pramenné oblasti potoka Rakovce pod obcí Jedovnice začíná jedno z nejmalebnějších a plošně nejrozsáhlejších údolí Drahanské vrchoviny. V délce asi 12 km probíhá na rozhraní blanenského a vyškovského okresu od Jedovnic směrem k jihovýchodnímu okraji Drahanské vrchoviny u Račic. Kaňonovité údolí má charakter příkopové propadliny s asymetrickým příčným profilem a poměrně strmými svahy (foto 1), na něž navazují okolní mírně zvlněné plošiny. Vytvořilo se vlivem alpínského vrásnění ve svrchním miocénu (torton) na tzv. jedovnicko-račickém prolomu. Centrální částí údolí protéká potok Rakovec se třemi erozními stupni říční terasy a plochou nivou vyvinutou na jeho dně. Z důvodu zachování estetických a přírodních hodnot bylo celé území Rakoveckého údolí vyhlášeno v roce 1978 klidovou oblastí. V současné době přešlo do kategorie přírodního parku s naučnou stezkou, seznamující návštěvníky se všemi jeho ekologickými zajímavostmi.
Na nejstrmějších svazích Rakoveckého údolí se vyskytují četné skalní výchozy tvořené sedimenty spodního karbonu (převážně droby, slepence), pod kterými se nachází četné suťové kužely. Jedno z nejpěknějších sklaních defilé vystupuje ve vrcholové části levého údolního svahu (foto 2, 3 a 4), asi tři kilometry jz. od jižního okraje obce Ruprechtov. Od místní vodní nádrže jdeme asi 500 m vlevo po asfaltové cestě míjející místní chatovou oblast a přecházející postupně v nezpevněnou komunikaci. Na jejím konci narazíme po krátkém stoupání na lesní silnici, která zhruba po 400 m odbočuje prudce vpravo. V tomto místě již pokračujeme rovně po lesní cestě, která nás asi po 1500 m přivede na samotnou hranu Rakoveckého údolí (mapa 1). Úzkou vyšlapanou pěšinou sestoupíme o několik desítek metrů níže a pod sebou již spatříme skalní profil.
Vlastní skaliska jsou budována račickými slepenci tvořícími spodní část myslejovického souvrství drahanského paleozoika (mapa 2). Jde o střednozrnné až hrubozrnné, nedokonale vytříděné sedimenty, s velmi pestrým složením valounového materiálu a s drobovou základní hmotou (foto 5, 6 a 7). Valouny mají cylindrický, sférický, diskovitý nebo i zploštělý tvar a jsou velmi dobře opracované. Ve výchozech mají jen zcela nepatrně vyvinutou vrstevnatost.
Podle posledních výzkumů v popisovaných slepencích jednoznačně dominují výrazně deformované, převážně světle zbarvené horniny ortorulového vzhledu s muskovitem a biotitem a četné horniny mající charakter metagranitů (foto 8). Valouny ortorul mají světle šedou barvu. Bývají obvykle silně deformované, jemnozrnné až hrubě zrnité a často doprovázené i různými přechodnými typy. Jemnozrnné formy mají obvykle tence laminovanou stavbu, hrubozrnnější bývají většinou laminované nebo okaté. V minerální asociaci popisovaných hornin převládají křemen, draselný živec a plagioklas, v menší míře je přítomen i muskovit a biotit. Obsah plagioklasu výrazně kolísá (5-30%), přičemž jeho vyšší množství bylo zaznamenáno především v hrubozrnných varietách ortorul. Poměr muskovitu a biotitu je variabilní, od čistě muskovitických variet až po variety biotitické, ve většině případů však muskovit převažuje. Lupínky slíd jsou uspořádány rovnoběžně s foliací horniny. Biotit bývá téměř vždy částečně chloritizován. Z akcesorických minerálů je hojný granát, apatit a zirkon, vzácněji se vyskytuje xenotim, monazit, rutil nebo ilmenit.
V menší míře jsou přítomné i světlé biotitové, případně granát-biotitové ruly a granát-muskovitové svory s akcesorickým turmalínem, v nejsvrchnější části račických slepenců byly ojediněle nalezeny i ruly sillimanit-biotitové.
Z dalších horninových typů jsou významně zastoupeny hlubinné magmatity, reprezentované zejména biotitovými granity až granodiority, obsahujícími někdy též amfibol. Hlubinné typy magmatitů převažují nad vulkanity. Makroskopicky se jedná o světle šedé nebo načervenalé, jemnozrnné až středně zrnité horniny s všesměrně zrnitou stavbou. Jsou složeny z plagioklasu, draselného živce a nepravidelně omezeného křemene. Z tmavých minerálů je zastoupen biotit, v některých valounech i amfibol. Akcesoricky se vyskytuje apatit, allanit, zirkon a monazit, přítomen je i ilmenit a rutil. V některých granitech a zejména granodioritech je typický titanit. Podle současných poznatků představují biotitové granity vysoce draselné, vápenato-alkalické magmatity I typového charakteru, odpovídající synkolizním granitům vulkanického oblouku.
K běžným horninám zastoupeným ve valounovém materiálu račických slepenců patří rovněž četné sedimenty, jako jsou droby, břidlice, vápence a kontaktně metamorfované horniny, z nichž převažují hlavně rohovce.
Tmel slepenců je drobový, lokálně přechází v jemnozrnné až drobnozrnné petromiktní slepence. Jeho barva bývá zpravidla šedavě hnědá, místy se zelenavými odstíny. Podle poměru ke klastické složce má převážně pórový charakter. Na složení tmelu se podílí pelitická složka (sericit, chlorit, jílové minerály), drobné lupínky slíd, zrna křemene, živců a zvláště pak úlomky různých hornin, které se uplatňují téměř polovinou celkového objemu.
Račické slepence jsou v současnosti považovány za produkt hrubozrnné sedimentace uskutečňující se pravděpodobně v deltovém prostředí. Ze zvedajících se bloků krystalinika přinášely říční toky materiál k okraji pánve, odkud byl dále transportován pomocí gravitačních proudů (turbidity, úlomkotoky, skluzy) ve směru od JJZ k SSV. Na základě terénních geologických výzkumů se jeví nepravděpodobné, že by se v případě podložních račických slepenců jednalo o sedimenty jednoho výnosového kužele, jehož materiál byl v rámci pánve dále transportován až do severní části Drahanské vrchoviny nebo až do oblasti Nízkého Jeseníku. Výsledky dosavadních výzkumů tak spíše nasvědčují tomu, že se jednalo o přísun materiálu od západu, a to z několika zdrojů více méně jednotného litologického charakteru, který byl v pánvi dále rozšiřován od JJZ k SSV.
Klastický materiál sedimentů spodní části myslejovického souvrství pochází převážně z jednotek situovaných v současné stavbě Českého masivu severozápadně až severně od kulmské sedimentační pánve. Tyto horniny mohou být v současnosti z velké míry překryty mladšími křídovými sedimenty, jejichž podloží je však doposud jen velmi málo prozkoumané. V menší míře byl v kulmských sedimentech spodní části myslejovického souvrství identifikován materiál pocházející z moravskoslezské oblasti, a to zejména z olešnické skupiny svratecké klenby, moravské svorové zóny (granátické svory), případně z bítešských rul.
Literatura:
Čopjaková R. (2007): Odraz změn provenience v psefitické a psamitické frakci sedimentů myslejovického souvrství (analýza těžkých minerálů).- MS, disertační práce, PřF MU Brno, 137 s.
Maštera L. et al. (1998): Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů v měřítku 1 : 50 000, list 24-41 Vyškov.- ČGÚ Praha, 63 s.
Nehyba S., Mastalerz K. (1995): Sedimentologický příspěvek ke studiu račických a lulečských slepenců.- Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1994, 66-68, Brno.
Štelcl J. (1960): Petrografie kulmských slepenců v jižní části Drahanské vysočiny.- Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Purk. Brun., Geol. 1, 1-103, Brno.
Štelcl J. (1962): Přehled petrografie kulmu Drahanské vysočiny.- Acta Musei Silesiae, A, 11, 113-125, Opava.
Štelcl J. (1969): K některým otázkám vzniku a vývoje paleozoických slepenců střední Moravy.- Folia Fac. Sci. Nat. Univ. Purk. Brun., Geol. 10, 6, 67-89, Brno.
Zachovalová K. (2003): Valouny magmatitů spodnokarbonských slepenců – indikátory geotektonického prostředí.- MS, disertační práce, PřF MU Brno, 148 s.