sev. šířka (S42): 49°13,669´
vých. délka (S42): 15°21,710´
nadmořská výška: 780 m n. m.
mapa KČT: č. 98 (sektor E3)
Asi 10 km sz. od Telče a 2 km zsz. od obce Řásná najdeme uprostřed lesního porostu dvě přibližně 13 metrů vysoké skalní věže označované jako Míchova skála (foto 1, 2 a 3). Útvar, vyhlášený v roce 1984 jako přírodní památka, je přístupný po zelené turistické značce od Velkého pařezitého rybníka, od něhož je vzdálen asi 1,5 km (mapa 1). Lokalita byla dlouhodobě využívána horolezci jako cvičná skála. Vzhledem k vysoké návštěvnosti a poškozování jejího bezprostředního okolí byla výjimka povolující horolezeckou činnost v roce 1997 zrušena. Z turisticky dostupného vrcholu je za dobrého počasí výhled (foto 4 a 5) na Javořici (837 m n.m.), nejvyšší vrchol Českomoravské vrchoviny s vybudovaným televizním vysílačem, severovýchodě pak z okolních lesů vystupuje věž hradu Roštejn.
Míchova skála je tvořena drobnozrnným až středně zrnitým dvojslídným granitem (foto 6 a 7) moldanubického plutonu označovaným jako granit mrákotínského typu (mapa 2). Skaliska jsou příkladem jednoho z nejlépe zachovalých projevů terciérního tropického zvětrávání a následného obnažení a intenzivního mrazového zvětrávání granitu v periglaciálních podmínkách pleistocénu ve vrcholové partii Jihlavských vrchů. Geomorfologicky mají charakter skalních věží a mrazových srubů s výraznou lavicovitou a místy i kulovitou odlučností granitu (foto 8, 9, 10 a 11). Hojně se vyskytují četné převisy, sesuvy skalních bloků a torza skalních mís se zřetelnými odtokovými žlábky vzniklými v puklinách horniny. Nejzachovalejší mísa, zadržující vodu, se nachází na vrcholu západního skaliska na nepravidelně tvarované žulové lavici (foto 12, 13 a 14). Zánik většiny mís souvisí s jejich mrazovým roztržením v období pleistocénu. Zřetelně jsou vyvinuty exfoliační desky a šupiny, jejichž vznik souvisí s oddělováním klenbovitě prohnutých horninových desek, plátů nebo šupin podle puklin rovnoběžných s mírně vyklenutým povrchem skalního masivu (foto 15 a 16). V jihozápadní části skalního útvaru se nachází malá puklinová jeskyňka. Povrch skal je charakteristický některými nápadnými mikrotvary, z nichž k nejběžnějším patří voštiny a skalní výklenky (foto 17 a 18). Tyto jsou zpravidla puklinového původu a vyznačují se sférickým tvarem, souvisejícím s kulovitou odlučností žuly a zvětráváním jejích čočkovitých partií bohatých živci a slídami. Geomorfologicky zajímavé jsou rovněž projevy recentního řícení, vyvinuté především na bázi západní skalní věže. Na konvexních svazích v okolí skal lze pozorovat kamenná moře a hranáčové haldy. Na skalách jsou vytvořeny mělké kamenité půdy (litozemě), v kamenných mořích jde převážně o rankery.
Dvojslídné, drobně až středně zrnité granity mrákotínského typu budující Míchovu skálu, představují šedobílé až světle šedé horniny, jejichž barva přechází směrem k povrchu do nažloutlých až žlutobílých odstínů. Vyznačují se všesměrně zrnitou texturou a hypautomorfně zrnitou strukturou základní hmoty. Složeny jsou z křemene, K-živce (mikroklin) a plagioklasu (An15-31), který může být vzácně i zonální s vnější zónou tvořenou albitem (An3-8). Množství slídových minerálů (biotit, muskovit) je značně proměnlivé, obvykle však nepřesahuje 10 %. V asociaci akcesorických minerálů vystupuje apatit, zirkon, monazit a ilmenit. Velmi hojnou akcesorií je andalusit, vzácně doplňovaný silimanitem, případně cordieritem.
Z chemického hlediska představují popisované horniny typické peraluminické granity s méně výraznou diferenciací. Ve srovnání s průměrným složením zemské kůry se vyznačují významně vyšším obsahem Rb, Th a U a nižším zastoupením Nb, Sr, V, Cr a Yb.
Pro relativně mělce uloženou část moldanubického plutonu jsou v širším okolí Řásné typické četné xenolity pláště tvořenými nepravidelně omezenými krami biotitových a sillimanit-biotitových pararul až migmatitů. Ve vlastních granitech se vyskytují xenolity pararulového charakteru o velikosti několika centimetrů až metrů. Přítomnost reliktů plášťových hornin a společný výskyt andalusitu a muskovitu ve dvojslídných granitech svědčí pro malou hloubku vmístění původních granitů. Počátek krystalizace magmatické taveniny probíhal při teplotě mezi 700-800°C a tlaku 130-350 MPa. Za zdroj dvojslídných granitů jsou s největší pravděpodobností považovány metasedimenty svrchní kontinentální kůry.
Breiter K. (2005): Peraluminické granitoidy sv. moldanubika. – Exkurze ČGS, 22.10.2005, Sborník 2. sjezdu České geologické společnosti, Slavonice, 2005.
Breiter K., Koller F. (1999): Geochemie peraluminických granitů centrálního moldanubického plutonu (23-32 Kamenice nad Lipou, 23-33 Veselí nad Lužnicí, 23-34 Jindřichův Hradec, 23-41 Třešť, 23-43 Telč, 33-11 Třeboň, 33-12 Nová Bystřice, 33-13 České Velenice, 33-21 Slavonice).- Zpr. geol. Výzk. v r. 1998, 86-88, Praha.
Dudek A. (ed.) (1962): Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : 200 000,
M-33-XXVIII Jindřichův Hradec.- NČSAV Praha.
Novotný P. (1987): Rozšíření peraluminických minerálů v moldanubickém plutonu.- Úkoly čs. mineralogie a petrologie po XVII. sjezdu KSČ, 101-107, Brno.
René M. (2001): Vývoj dvojslídných granitů v oblasti mezi Mrákotínem a Řásnou.- Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 2000, 8, 82-84, Brno.
René M. (2001): Uzavřeniny moldanubických pararul v dvojslídných granitech moldanubického batolitu.- Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha), 9, 257-261, Praha.
René M. (2003): Dvojslídné granity moldanubického batolitu v oblasti mezi Humpolcem a Jihlavou.- Bull. mineral.-petrolog. Odd. Nár. Muz. (Praha), 11, 173-177, Praha.