sev. šířka: 49°35,430´
vých. délka: 18°07,383´
nadmořská výška: 446 m n. m.
mapa KČT: č. 96 (sektor A3)
Na východním okraji města Štramberk najdeme několik opuštěných vápencových lomů (mapa 1). Vytvořilo se v nich vhodné prostředí pro rozvoj některých chráněných druhů rostlin a živočichů a tak byla část území vyhlášena jako přírodní památka. Na lokalitu vede asfaltová komunikace, která míjí areál arboreta umístěný v jedné z částí lomu. Jedná se o třináctou zastávku Lašské naučné stezky Štramberkem. Opuštěný lom Horní Kamenárka tvoří dvanáctou zastávku téže stezky (foto 1, 2 a 3).
V lomech Kamenárky začala těžba vápence již ve středověku. Činných lomů zde bylo několik, jejich původní označení bylo Dolní a Horní Skalka, Blücherův nebo Zámecký lom. Vápno se pálilo přímo na místě, později byla surovina dopravována vlečkou do pecí nedaleko štramberského nádraží. V roce 1880 byl otevřen lom pod vrcholem Kotouč (495 m) a zdejší těžba postupně zanikla.
Geologické podloží okolí Štramberka je součástí příkrovové stavby vnější části Západních Karpat, která se zformovala ve dvou dílčích krocích. V prvé fázi, datované přibližně do období svrchní jury až spodního miocénu, došlo k ukládání mocných sedimentárních komplexů, které byly během druhé fáze na přelomu paleogénu a neogénu vyvrásněny a přesunuty do současné pozice. Jednotlivé příkrovové jednotky mají podloží budované horninami východního okraje Českého masívu a rozdělují se podle pozice na vnější skupinu (menilito-krosněnská) a vnitřní skupinu příkrovů (magurská).
Sedimenty v okolí Štramberka patří k bašskému vývoji slezského příkrovu (mapa 2). Tvoří zde nejstarší část spadající do období svrchní jury až svrchní křídy označovanou jako těšínsko-hradišťské souvrství. K jeho vzniku docházelo na svahu a úpatí bašské elevace a bázi tohoto souvrství tvoří štramberské a kopřivnické vápence. Další profil tvoří černé pelitické sedimenty z období jury až cenomanu označované jako facie kotoučská a slepence spolu s pískovci obsahující bloky štramberských vápenců ve facii chlebovické (valangin – alb).
Pojem štramberský vápenec byl zaveden již v polovině 19. století. Během postupných, převážně paleontologických výzkumů je spojován s bohatými nálezy fauny, které dosáhly unikátní šíře a množství. Vlastní štramberský vápenec vystupuje v několika mírně odlišných typech. Nejběžnější horninou je bělavě hnědošedý, hrubě až jemně zrnitý vápenec (foto 4, 5 a 6) detritického nebo organodetritického charakteru tvořený zrny kalcitu, ooidy, organizmy nebo úlomky jejich schránek. K dalším typům patří bělošedé, organogenní korálové nebo dicerasové vápence tvořené skelety nebo schránkami organismů, zelenavě šedé kalové vápence, brekciovité vápence tvořené úlomky ostatních typů nebo písčité jílovce až jílovité vápence s dobrou odlučností. Jednotlivé typy se mohou nepravidelně zastupovat nebo vytváří polohy či vložky v hlavním vápencovém typu. Všechny typy jsou odkryty pouze v činném lomu Kotouč.
Kopřivnické vápence vznikaly na mělké karbonátové plošině na počátku křídy. Jsou rudohnědé, červenavé, hnědošedé nebo hnědočerné, místy nepravidelně skvrnité. Tvoří je útržky starších vápenců, organodetritická složka (foraminifery, koráli, mechovky) a jemně zrnitý kalcit v mezerní hmotě. Místy mají až charakter slepenců a vznikly z úlomků štramberského vápence.
Geneze štramberských vápenců je vysvětlována ze dvou odlišných hledisek. Jednotícím prvkem je stáří, které se udává jako jurské, střední až svrchní tithon. Podle Eliáše (1983) sedimentovala tělesa štramberských vápenců jako součást karbonátové plošiny a útesového komplexu bašské elevace. Již během sedimentace a ve spodní křídě byla tělesa vápenců narušována a jednotlivé bloky (olistolity) sklouzávaly nebo se sesunovaly po svahu. Jejich nahromadění na úpatí se stalo součástí vrstevního sledu bašského vývoje slezské jednotky. Nadložní sedimenty nemají transgresivní charakter a proto se předpokládá, že nedošlo k jejich vynoření. Naopak byly ponořeny do větších hloubek, kde došlo k řadě diagenetických procesů spojených s tlakovým rozpouštěním.
Podle Houši (1983) je třeba kopřivnické vápence a okolní jílové sedimenty interpretovat jako spodnokřídový obal štramberských vápenců. Ty se na delší dobu dostaly nad mořskou hladinu a podlehly intenzivnímu krasovění a zvětrávání. Po opětovném ponoření vznikly chlebovické vrstvy a vyplnily se krasové dutiny. Až během miocénu (karpat) byly vápencové elevace utrženy a spolu se slezským příkrovem přesunuty ve formě bradel do dnešní pozice.
Obrovský význam lokality spočívá v bohatosti paleontologických nálezů. Bylo zde popsáno více něž 600 faunistických druhů. K nejznámějším a nejvýznamnějším patří šestičetní koráli, mlži, plži, amoniti, brachiopodi, belemniti, lilijice, ježovky, mořské houby nebo prvoci (kalpionela).
Literatura:
Eliáš M. (1962): Poznámky k litologickému vývoji štramberských a kopřivnických vápenců. – Věstník ÚÚG, 37, 33-36. Praha.
Eliáš M. (1983): Poznámky ke vzniku akumulací štramberských vápenců. – Věstník ÚÚG, 58, 4, 235-239. Praha.
Hladíková J., Eliášová H., Eliáš M. (1987): Podmínky sedimentace a diageneze štramberských vápenců. – Čas. Mineral. Geol., 32, 3, 271-285. Praha.
Houša V. (1976): Spodnokřídové formace doprovázející tělesa tithonských vápenců u Štramberka. – Acta Mus. Sileziae, séria A, XXV, 119-131. Opava.
Houša V. (1983): Vznik těles štramberského vápence u Štramberka. – Věstník ÚÚG, 58, 4, 193-204. Praha.
Vašíček Z., Skupien P. (2004): Historie geologických a paleontologických výzkumů svrchnojurských a spodnokřídových sedimentů na Štramberku. – Sbor. věd. prací VŠB, řada hornicko-geologická, ročník L, č. 1. Ostrava.