sev. šířka: 50°13,641´
vých. délka: 17°21,924´
nadmořská výška:
mapa KČT: č. 55 (sektor A3)
Město Zlaté Hory leží asi 10 km severně od Vrbna pod Pradědem a oblast těžby v dávné i nedávné minulosti je poměrně rozsáhlá. Můžeme ji zhruba vymezit mezi obce Zlaté Hory, Heřmanovice, Horní Údolí a Ondřejovice. Těženo zde bylo několik dílčích ložisek, geograficky a turisticky však vztáhneme další text k oblasti Táborských skal a Příčného vrchu (mapa 1), kde v současné době najdeme velmi pěkně dochované zbytky historické těžby a velmi instruktivní naučné stezky. Z Horního údolí vede zeleně značená naučná stezka na rozcestí Starohoří, dále na Táborské skály a končí v Dolním Údolí, další hornická stezka začíná ve Zlatých Horách, pokračuje přes kostel Panny Marie Pomocné a Starohoří na Táborské skály a opět se vrací do Zlatých Hor. Na obou trasách najdeme velmi pěkné ukázky těžby z různých historických období (foto 11, 12 a 13).
Historie dolování rud v okolí Zlatých Hor (dříve Zuckmantel) je velmi bohatá a spadá do několika historických období. Celý rudní revír zaujímá plochu 26 km čtverečných v oblasti, jejíž dominantou je hřeben Příčného vrchu. Pravděpodobně prvními „horníky“ byly v této oblasti Keltové, po jejichž odchodu zůstala ložiska zlata dlouho opuštěná.
V těžbě zlata pokračovali až v 10. století Slované pod ochranou slezských knížat, především v oblasti Horního Údolí a Marie Pomocné. Na konci 12. století přecházejí Zlatohorská ložiska do zprávy markraběte moravského a těžba se intenzivně rozvíjí. K jejímu úpadku pak dochází zřejmě koncem 13. století, ale již v roce 1305 získávají Zlaté Hory městská privilegia a rozbíhá se těžba primárních ložisek zlata, která však trvá pouhých 40 let. Až roku 1474 získává Zlatohorsko od uherského krále Matyáše Korvína vratislavský biskup a v jeho majetku zůstává až do roku až do roku 1745. Rozvoj a úpadek těžby zde probíhal v několika periodách. V druhé polovině 16. století dosáhla rozvoje těžba v sedimentech v oblasti mezi Zlatými Horami a Ondřejovicemi. Těžilo se do hloubky až 100 m a nejvýznamnější štola Sv. Tří králů dosáhla délky šesti kilometrů. Z té doby pocházejí největší nálezy valounů křemene se zlatem o hmotnosti 1,3 a 1,7 kg. Přibližně ve stejném období probíhala těžba i na severovýchodním svahu Příčné hory a v oblasti Staré Hackelsberské a Olověné štoly.
V první polovině 17. století dochází díky třicetileté válce a četným morovým epidemiím k úpadku, ze kterého se těžba dostává až po roce 1650. Havíři musí velmi nákladně čerpat důlní vodu a kovnatost rudy nepřesahuje 6 g/t. Vedle těžby jsou proto zpracovávány další suroviny jako vitriol, barviva a posýpátko. V letech 1653–1714 bylo celkem vytěženo 107 kg zlata. Těžba zde definitivně skončila ztrátou horních svobod roku 1753. Drobné pokusy o obnovu těžby ještě následovaly, ale bez větších úspěchů. Další pokusy v oblasti Starohoří byly prováděny na počátku 19. století a v roce 1864 probíhala těžba pyritu a chalkopyritu pro výrobu kyseliny sírové v chemické továrně ve Vrbně. Většina dolů se pak stala předmětem zástav nebo dědictví a po 2. světové válce přešlo celé ložisko do správy OKD.
V roce 1952 se rozběhl rozsáhlý geologický průzkum ložiska, kdy kromě vrtných prací byla zmáhána stará díla. Do roku 1963 byla vyražena štola Mír a hloubena Nová Jáma u Heřmanovic. V letech 1965 až 1990 byly těženy měděné rudy na ložiscích Zlaté Hory – jih a Zlaté Hory – Hornické skály.
V 80. letech se těžební zájem obrací na polymetalické rudy včetně zlata a probíhá těžba na ložiscích Zlaté Hory – západ a Zlaté Hory – východ. Skutečně poslední hornické práce probíhaly na ložisku Zlaté Hory – západ, kde zájmovou surovinu tvořilo zlato a zinek. Těžba skončila rokem 1993 a za posledních sedm let zde bylo získáno téměř 1559 kg zlata, což je přibližně stejně jako za všechna období do roku 1793.
V současnosti probíhají v bývalém areálů likvidační práce a část podzemí slouží jako speleoterapeutická léčebna.
Zlatohorský rudní revír leží v severní části vrbenské skupiny, která je součástí vyššího geologického celku silezika. Vrbenská skupina je dnes považována za nejvyšší část příkrovu Vysoké hole, který tvoří obal desenské skupiny. Původně sedimentární a vulkanické horniny vrbenské skupiny jsou devonského stáří a stupeň jejich metamorfózy narůstá směrem k severu, kde se právě v oblasti Zlatých Hory celý pruh stáčí k jihozápadu a pokračuje až k Jeseníku. V oblasti zlatohorského ložiska má tato geologická jednotka výrazně šupinatou stavbu s několika systémy vrásových deformací.
V oblasti ložiska najdeme velmi pestrý komplex metamorfovaných hornin (mapa 2). Mezi původně sedimentární můžeme zařadit grafit-muskovitové břidlice, mramory a kvarcity. Vulkanogenní nebo vulkanosedimentární původ mají amfibolity, zelené břidlice, metakeratofyry a jejich metamorfovaná pyroklastika.
K nejčastěji zastoupeným horninám patří v oblasti zlatohorského ložiska chloritové břidlice. Jejich složení bývá značně proměnlivé, kromě chloritu obsahují i amfibol, muskovit, biotit nebo karbonát. Často mívají páskovanou stavbu. Dalším významným horninovým typem jsou břidlice označované podle složení nejčastěji jako grafit-muskovitové, muskovitové nebo biotitové. Vyznačují se výraznou foliací a detailním provrásněním.
Kvarcity představují světle šedé horniny s podružným obsahem muskovitu, chloritu nebo biotitu. Jejich ložiskový význam je značný, protože právě v nich nebo v jejich těsné blízkosti se nacházejí významné akumulace rud mědi, olova, zinku, stříbra a zlata. Velmi podobný vzhled jako kvarcity mají metakeratofyrové horniny.
Mramory jsou zastoupeny především krystalickými vápenci těženými např. lomem u Heřmanovic. Na ložisku Zlaté Hory – východ doprovázela tělesa mramorů rudní polymetalické polohy.
Zlatohorský rudní revír je tvořen nekontrastními rudními tělesy sulfidických rud s převahou pyritu a doprovodným chalkopyritem, sfaleritem, galenitem a zlatem. Zrudnění vtroušeninového charakteru je vázáno především na horizont kvarcitu Příčné hory s hojným doprovodem kyselých metakeratofyrů nebo na kontakt těchto hornin s grafit-muskovitovými břidlicemi v nadloží. Páskované a masivní textury rudních minerálů jsou méně časté. Rudní tělesa vykazují zřetelnou zonálnost, kdy Cu-rudy tvoří centrální a hlubší partie rudních zón a Pb-Zn rudy tvoří okraje těles.
Na ložisku najdeme dva typy rudních těles. Prvním typem jsou čočkovitá tělesa konformní s foliací hostitelských hornin obsahující páskované a vtroušeninové Pb-Zn nebo pyrit-chalkopyritové zrudnění. Druhým typem jsou strmá tělesa rudních sloupů orientovaná kose k metamorfní foliaci hornin obsahující převážně chalkopyrit-pyrhotinové rudy. Některé komplexní typy mineralizací jsou vázány na vhodné tektonické struktury a jejich nabohacení zlatem je zřetelné především v cementační zóně.
Komplikované geologická stavba zlatohorského ložiska umožnila rozdělit celý prostor na dílčí části. Klíčové je rozmístění křemíkem bohatých hornin do dvou pruhů, které se směrem k severu vzdalují a směrem k jihu spojují a noří pod karbonské sedimenty. Jednotlivá dílčí ložiska se pak liší strukturou i typem mineralizace. V západním pruhu jsou to Zlaté Hory – západ a Zlaté Hory – Hornické skály, ve východním pruhu Zlaté Hory – východ a Zlaté Hory – jih.
Ložisko Zlaté Hory – západ vzniklo na kontaktu kvarcitů Příčného vrchu a kyselých metavulkanitů. Nadloží i podloží tvoří různé typy muskovit-chloritových břidlic. Prostorově je ložisko vymezeno kótou Pařenec (918 m) a Táborskými skalami (936 m) a představuje strukturu o délce asi 2,5 km. Hlavními užitkovými složkami zde jsou zinek (do 1,9 %), olovo (do 0,5 %), měď (do 0,16 %) a zlato (do 2,8 g/t). Komplexní mineralizace se zlatem zde vytvářela těleso o šířce 100–200 m označované jako zlatý sloup, které vychází na povrch v oblasti intenzivních starých prací „velkých pinek“.
Dílčí ložisko Zlaté Hory – východ je vázáno na polohu rohovcovitého kvarcitu s nadložními grafitovými fylity. Rudní tělesa jsou ve spodní části tvořena Cu rudou, v nadloží jsou pak bohatší Pb-Zn minerlizace. Případné nízké obsahy zlata jsou vázány výhradně na sulfidické minerály.
Ložisko Zlaté Hory – jih je vázáno na kvarcity a jejich přikontaktní břidlice. Mineralizace je výhradně monometalická, tvořená rudami mědi o kovnatosti do 1 %.
Ložisko Hornické skály je uloženo v komplexu sedimentárních a vulkanických hornin s vůdčím horizontem masivního kvarcitu o mocnosti až 60 m. Měděná mineralizace je vázána na tři ekonomicky významné polohy a místy je doplněna o nerentabilní Pb-Zn mineralizaci.
Ložisko Heřmanovice obsahuje ve svrchní části polymetalickou Pb-Zn mineralizaci a ve spodních partiích je tvořeno monometalickým Cu zrudněním.
V současnosti můžeme konstatovat, že ložiska Zlaté Hory-jih a Hornické skály jsou z hlediska obsahů mědi dotěžena. Na ložiscích Zlaté Hory východ a západ zbývají po jejich uzavření ekonomicky významné obsahy komplexních rud se zlatem. Zbylé zásoby představují asi 17 miliónů tun chudých polymetalických rud a kolem deseti tun zlata.
Veškerá zájmové prvky jsou na jednotlivých ložiscích vázány převážně na sulfidickou mineralizaci. Nejhojnějším minerálem v celém revíru je pyrit. Ve všech rudninách tvoří hlavní složku a vytváří různé typy agregátů, žilek nebo automorfně omezené krystaly. Druhým nejzastoupenějším minerálem je sfalerit. Běžně tvoří masivní, páskované nebo vtroušené textury. Běžně obsahuje příměsi železa (až 10 %) a kadmia. Zastoupení galenitu je relativně nízké, v masivních a páskovaných agregátech doprovází sfalerit. Je významným koncentrátorem stříbra. Významnou rudninou na monometalických typech ložisek je chalkopyrit, kde vystupuje společně s pyritem a pyrhotinem. Na zlatohorských ložiscích se vyskytují i další rudní minerály, jejich význam je však podřadný. Jedná se zejména o arzenopyrit, tennantit, ryzí bismut nebo cosalit.
Významným minerálem ložiska je zlato. V posledních letech bylo získáváno z pyritové rudniny s vtroušeným sfaleritem a tvoří mikroskopické zlatinky, jen ojediněle dosahující milimetrových rozměrů. Čistota (ryzost) zlata závisí na prostředí jeho výskytu. Spolu s pyritem a křemenem se vyskytuje zlato vysoce ryzí.
Zvětráváním primárních minerálů vznikají ve starých štolách a na haldách druhotné nerosty. Mezi nejběžnější můžeme zařadit všechny, podílející se na tvorbě limonitu, schwertmannit, jarosit nebo alofan. Zvětráváním galenitu vznikají cerusit, anglesit nebo pyromorfit. Mezi měděné sekundární minerály můžeme počítat malachit, azurit, brochantit, posnjakit nebo devillín. Nejkrásnější výskyty sekundárních minerálů byly popsány z Modré štoly.
Pěknou ukázkou hornin v oblasti Zlatohorska jsou výchozy Táborských skal (foto 1, 2, 3 a 4). Vytvářejí velmi členitou izolovanou skálu pod jejímž úpatím najdeme rozsáhlá suťová pole tvořená balvany o velikosti až několika metrů (foto 5 a 6). Ve výchozech si můžeme prohlédnout kvarcity a metamorfovaná, silně prokřemenělé metakvarckeratofyry. Oba typy horniny mají světle šedou barvu, velmi výraznou foliaci a jsou velmi detailně provrásněné (foto 7, 8, 9 a 10). Místy jimi pronikají křemenné žilky.
Literatura:
Fojt B., Večeřa J. (2000): Zlaté Hory ve Slezsku – největší rudní revír v Jeseníkách. Část 1.: A. Historie těžby B. Přehled literárních poznatků. – Acta Mus. Moraviae, Sci. geol., 85, 3-45.
Fojt B., Hladíková J., Kalenda F. (2001): Zlaté Hory ve Slezsku – největší rudní revír v Jeseníkách. Část 2.: C. Geologie D. Mineralogie E. Geochemie stabilních izotopů. – Acta Mus. Moraviae, Sci. geol., 86, 3-58.