Třebíčský masiv
Třebíčský masiv má přibližně trojúhelníkovitý tvar a rozkládá se mezi Polnou na SZ, Velkou Bíteší na V a Jaroměřicemi nad Rokytnou na J. Podle Bubeníčka (1968) je třebíčský masiv nejspíše etmolitem, který se na V stýká se strážeckým moldanubikem a na SV s moravikem, oba kontakty jsou podél bítešské dislokace. Na Z a SV probíhá kontakt s migmatity a amfibolity moravského moldanubika.
Ve stavbě celého masivu se rozlišuje řada zlomů, které dělí těleso do několika segmentů. Mezi nejdůležitější zlomové systémy patří:
Zlomy SV-JZ směru z nichž nejvýraznější je Bítešská dislokace, která se projevuje kataklázou hornin v zóně asi 50 m široké. S touto poruchou je subparalelních dalších několik poruch, např. vanečská zóna a zlomy valdíkovský, ořechovský a bochovický.
Dislokace směru SSV-JJZ tvoří velkou skupinu, kam patří zlomy velkomeziříčský, klapovský, vlčatínský a pavlínovský, v exokontaktu má pak stejný směr zlom náměšťský. Tento systém zlomů je indikován průběhem rojů aplitových a pegmatitových žil.
Zlomy směru SZ-JV jsou zastoupeny především sázavským hlubinným zlomem, který omezuje třebíčský masiv na SV vůči strážeckému moldanubiku a na jihu je to jaroměřický zlom. I další menší dislokace mají zpravidla velký význam z hlediska rudonosných indicií (U, Pb, Zn, Ag).
Skupina příčných zlomů V-Z, z nichž hlavní je zlom třebíčský. Ten dělí masiv na tektonicky i petrograficky odlišné části a rozdíl denudačních úrovní může být podle Bubeníčka (1968) až 750 m. Na linii je vázána i řada polymetalických indicií. Dalšími zlomy tohoto systému jsou klučovský a výčapský, indikované žilami turmalinických žul a aplitů.
Bubeníček (1968) označuje hlavní horninové typy v masivu jako granosyenity, amfibol-biotitové melanokratní žuly, biotitové melanokratní žuly nebo amfibolový syenit. Z žilných hornin se v masivu vyskytují okrajový aplit, turmalinický aplit, pegmatit, lamprofyr, žulové porfyry a amfibolové aplosyenity. Holub (1997)charakterizuje durbachitovou sérii hornin v Českém masivu jako amfibol-biotitové melasyenity (= durbachity) až melagranity. Stárková et al. (1993) navrhuje používat pro označení těchto specifických hornin s velkou strukturní variabilitou termín durbachity nebo „granitoidy rastenberského typu“.
Ve východní části masivu se objevují ostrůvky moldanubických metamorfitů a v periferních oblastech masivu jsou běžné xenolity plášťových hornin různého složení.
Durbachitové horniny (nejen třebíčského masivu) mají velmi specifické složení. Vykazují vysoké zastoupení K, Rb, Cs, Th, U a Cr a velmi nízký obsah Ca, Na a Sr. Mafické členy durbachitové série s vysokým obsahem Mg, Cr a Ni jsou srovnatelné s magmaty odvozenými z primitivního pláště, modifikovanými frakcionací nebo hybridizací. Kyselejší horniny mohou být produktem míšení ultradraselných mafických magmat s kyselými korovými taveninami leukogranitického složení.
Podle Bubeníčka (1968) je masiv variského stáří a vznikl v pozdní fázi tohoto cyklu.
Bubeníček J. (1968): Geologický a petrografický vývoj třebíčského masivu. – Sbor. Geol. Věd, řada G, sv. 13, 133-161.
Holub F.V. (1977): Petrology of Inclusions as a Key to Petrogenesis of the Durbachitic Rocks from Czechoslovakia. – Tschermaks Min. Petr. Mitt., 24, 133-150.
Holub F.V. (1997): Ultapotassic plutonic rocks of the durbachite series in the Bohemian Massif: Petrology, geochemistry and petrogenetic interpretation. Sbor. Geol. Věd, Ložisková geologie, mineralogie, 31, 5-26.
Stárková I., Veselá M., Moupic Z. a Chmelař J (1993): Příspěvky k problematice západomoravského krystalinika. In Přichystal A., Obstová V. a Suk M. (1993): Geologie Moravy Slezska, Sborník příspěvků k 90. výročí narození dr. K. Zapletala, Brno.