| hlavní stránka | používání průvodce | mapa lokalit | abecední seznam lokalit | o autorech |
Macošské a líšeňské souvrství
Souřadnice
S42:
49° 13,436´
16° 41,840´
381 m.n.m.
mapa KČT č. 86 (E1)
Klíčová slova: moravskoslezské paleozoikum, Moravský kras, macošské souvrství, líšeňské souvrství, vilémovické vápence, křtinské vápence, hádsko-říčské vápence
Lokalitu, označovanou v literatuře jako Lesní lom, představuje v současnosti již uzavřený etážový kamenolom (foto 1, 2 a 3), ležící zhruba 1 km ssv. od severního okraje sídliště v městské části Brno-Líšeň (mapa 1). Ložisko bylo v minulosti využíváno k těžbě karbonátické suroviny pro cementářské účely. Přístup do lomu je po 700 m dlouhé asfaltové komunikaci odbočující vpravo ze silnice č. 373 Brno – Ochoz, asi 80 m za hotelem Velká Klajdovka (obrázek 1). Odkryvem jsou zastiženy vápence macošského a líšeňského souvrství, budující jižní část devonu Moravského krasu (mapa 2).
Podloží devonského komplexu na lokalitě je tvořeno granodioritem brněnského masivu. Pro zvýšenou mocnost karbonátového komplexu a mocný pokryv bazálních klastik však tyto horniny nevystupují v Lesním lomu na povrch a nebyly zde zastiženy ani vrtnými pracemi.
Přímé nadloží hornin brněnského masivu představují bazální klastika. Ve výchozech byly zastiženy jen v malém tektonickém útržku na bázi lomu Habeš a rozsáhlé elevaci západně od silnice Brno – Ochoz. Bazální klastika jsou petrograficky tvořena převážně rudohnědými až hnědofialovými slepenci, pískovci a jílovci, které se nepravidelně střídají v polohách o mocnosti až několika metrů.
Macošské
souvrství
Prvním členem devonského karbonátického komplexu reprezentujícím macošské souvrství a odkrytým lomovou stěnou jsou vilémovické vápence (střední-svrchní frasn). V rozsahu celého ložiska tvoří plošně poměrně pravidelnou polohu, povrchově přístupnou především v jeho západní a severní části. Nižší statigrafické horizonty macošského souvrství nejsou v oblasti Lesního lomu vyvinuty. Chemicky jde o velmi čisté horniny vyznačující se stálým složením. Jejich mocnosti silně kolísají. Zjištěná mocnost přesahuje 100 m a tato hodnota pravděpodobně není maximální. Vilémovické vápence se vyznačují makroskopicky světle šedou barvou, často s hnědým odstínem. Hornina má mikritický až organodetritický charakter, strukturně je buď masivní nebo jen nezřetelně vrstevnatá. Běžné jsou vápence s pseudooolitickou mikrostrukturou, zjištěna byla i mikrostruktura chuchvalcovitá a brekciovitá. Často bývají prostupovány nepravidelnou sítí různě mocných žilek bílého kalcitu (foto 4).
Mikritické a biomikritické vápence obsahují kolísající množství jílovité substance, která místy zakaluje mikrit do neprůhlednosti. Součástí biomikritických vápenců jsou hojné fosílie (foraminifery, ostrakodi, rekrystalované články lilijic, ojediněle schránky mlžů), jejichž průřezy jsou mikroskopicky rozlišitelné v okolní mikritické hmotě.
Organodetritické vápence obsahují vedle velkého množství fosílií také menší podíl peletů a částice mikritu. Z fosílií jsou zastoupeny amfipory, tabulátní koráli, hojné mikrofosílie a řasy. Popisované vápence jsou často postiženy rekrystalizací, která se projevuje jak na zbytcích fosílií, tak i na základní, sparitem tvořené hmotě.
Vápence pseudoooiltické, chuchvalcovité a pseudobrekciovité jsou geneticky v podstatě shodné. Vznikaly rekrystalizací původního mikritu, při níž docházelo k separaci méně čistých partií, z nichž se postupně vytvářely neostře omezené chuchvalce, pseudoooidy nebo i hranaté úlomky, uložené v čistším a zřetelněji zrnitém sparitu.
Klastická příměs se ve vápencích vyskytuje jen v malém množství. Nejčastěji jde o křemenná zrna prachové velikosti, vzácně se vyskytuje pyrit, běžný je limonit.
Vilémovické vápence nepodléhají na lokalitě vrásnění. Tektonické namáhání horniny se projevuje nejčastěji deformacemi rupturního charakteru, případně skrytým tlakovým pnutím, jež po uvolnění bloků způsobuje jejich sekundární, místy značně intenzívní ostrohranný rozpad.
Líšeňské
souvrství
Nejnižší člen líšeňského souvrství – křtinské vápence – jsou v Lesním lomu vyvinuty pouze lokálně. Vrtné práce provedené na ložisku potvrdily, že tyto horniny nevytvářejí souvislý horizont, ale spíše jde jen o čočkovité útvary o mocnosti 0,5-5 m. Na bázi se tyto sedimenty pravděpodobně prstovitě zastupují s vápenci hádsko-říčskými.
Hlavním členem líšeňského souvrství jsou vápence hádsko-říčské (famen-tournai). Litologicky jsou reprezentovány různými typy kalciturbiditů, majícími charakter deskovitých až lavicovitých mikritických a organodetritických vápenců (foto 5 a 6) s podřízenými tenkými vložkami jílovito-vápnitých břidlic a napravidelnými polohami černě zbarvených rohovců. Faciálně tvoří přechod mezi karbonátovou sedimentací svrchního devonu (famen) a flyšovou sedimentací spodního karbonu. Vápence jsou převážně tmavě šedé až černošedé. Bývají pronikány žilami vyplněnými bílým nebo růžově zbarveným karbonátem (foto 7, 8 a 9). Ze strukturního hlediska jsou většinou organodetritické, méně biomikritické, ojediněle i pseudobrekciovité. Místy mohou mít i hlíznatou strukturu. Přestože mocnost hádsko-říčských vápenců nebyla na lokalitě průzkumnými vrty zcela ověřena, předpokládá se jako minimální 150-200 m.
Vápence organodetritické a biomikritické se liší především obsahem mikrofosílií, z nichž se vyskytují zejména foraminifery, tenkostěnné průřezy ostrakodů, stélky řas a články lilijic. Některé z biomikritických vápenců mají i páskovanou strukturu, v níž se střídají čistší proužky se silně zakalenými až neprůhlednými partiemi obsahujícími jílovou substanci. Tyto proužky obsahují kruhovité průřezy schránek radiolarií, u nichž je místy mikroskopicky patrná sekundární kalcifikace. Ojedinělé radiolarie jsou sféroliticky fosilizovány jemně vláknitým chalcedonem, který se někdy vyskytuje i v hlízách rohovců.
Břidlice lze petrograficky charakterizovat jako jílovito-vápnité břidlice s prachovou příměsí. Jejich hlavní klastickou součástí je křemen, základní hmota je částečně rekrystalovaná.
Hádsko-říčské vápence vznikaly v relativně mělkovodním prostředí, a to ve větší vzdálenosti od pobřeží, kde docházelo k větší subsidenci a kde se výrazně uplatňoval vliv proudění. V těchto podmínkách se střídala období tvorby hrubších reziduálních karbonátových písků s obdobími rychlejší akumulace jemnějšího karbonátového detritu. V přestávkách při sedimentaci docházelo k silné mikritizaci. Za nejpravděpodobnější oblast sedimentace lze podle současných poznatků považovat okraj šelfu s typickými výskyty reziduálních karbonátových písků s vysokým obsahem mikritu. Časté vrstvičky a hlízy rohovců jsou z převážné části organogenního původu a jejich podíl stoupá směrem do nadloží.
Svou deskovitou odlučností a častými vložkami břidlic jsou hádsko-říčské vápence náchylné k plastickým tektonickým deformacím. Deformací přibývá s rostoucím podílem břidličných vložek a se stoupající deskovitou odlučností. Uvedené deformace se projevují silným vrásněním (foto 10, 11 a 12), majícím na lokalitě vzhledem k téměř nevrásnitelnému podkladu vilémovických vápenců disharmonický charakter. V nejstarších členech říčských vápenců vystupujících v severní části lomu byly popsány disharmonické překocené vrásy metrového až desetimetrového řádu, v jjv. části odkryvu pak synklinorium s vergencí SSZ-S, které probíhá ve směru ZJZ-VSV. Toto synklinorium dosahuje řádu desítek až 100 m a je doprovázeno dílčími metrovými vrásami se shodnou vergencí a úklonem. Z dalších tektonických prvků se na tvorbě intenzívně rozpukané horniny účastnila i kliváž podmiňující ve vápencích tvorbu systému hustých paralelních puklin (foto 13, 14 a 15). Zvláště intenzívní drcení se vyvinulo v poruchových pásmem, z nichž nejvýznamnější probíhá v prostoru Lesního lomu ve směru přibližně Z – V. Poruchová pásma se obvykle vyznačují větším a nepravidelným zahliněním.
Do nadloží přechází hádsko-říčské vápence do nekarbonátické facie spodního karbonu. Kulmská facie je zde tvořena slepenci, drobami a prachovci až jílovými břidlicemi. Ve vlastní ložiskové části jsou tyto sedimenty odkryty v jv. stěně Lesního lomu.
V denudačních reliktech byly v depresích paleozoického podkladu zjištěny neogenní sedimenty, vystupující v nadloží vilémovických i hádsko-říčských vápenců a nacházející se na Z a SSV-V od Lesního lomu. Mocnost neogenní výplně těchto depresí je značně variabilní a kolísá od 1 m do 10 m.
Kvartérní pokryv lokality dosahuje mocnosti 0,5-5 m. Tvoří jej spraše a sprašové hlíny, obsahující místy vložky sutí nebo i samotné sutě.
V širším okolí je možné navštívit další lokality, např. Mokrá, Olšany, lom Skalka nebo Brno-Královo Pole.
Dvořák J. (1993): Moravské paleozoikum.- In: Přichystal A., Obstová V., Suk M.: Geologie Moravy a Slezska, 41-58, Brno.
Dvořák J. (1996):
Gravitational movements in the southern part of the Moravian Karst in Famennian
and Tournaisian times.- Bull. Czech geol. Surv., 71, 2, 51-162, Praha.
Dvořák J., Štelcl O., Demek J., Musil R. (1993): Geologie a geomorfologie Moravského krasu.- In: Musil R. et al. : Moravský kras – labyrinty poznání, GEO program Adamov, 336 s.
Hladil J. (2003): Devonian
and Carboniferous of the Moravian Karst (Czech Republic).-
9th International symposium on fossil Cnidaria and Porifera, Graz, Austria.-
The Post-Symposium, Field trip B-2, 1-5, Graz.
Hladil J., Krejčí Z., Kalvoda J., Winter M., Galle A., Beroušek P. (1992): Carbonate ramp environment of Kellwasser time interval (Lesní lom, Czechoslovakia).- Bull. Soc. Géol. de Belgique, 100, 57-119, Bruxelles.
Chlupáč I. et al. (2002): Geologická minulost České republiky.- Academia Praha, 436 s.
Kalvoda J., Bábek O., Nehyba S., Špaček P. (1996a): Svrchnodevonské a spodnokarbonské kalciturbidity z Lesního lomu v Brně-Líšni (jižní část Moravského krasu).- Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1995, 3, 98-100, Brno.
Kalvoda J., Bábek O., Nehyba S., Špaček P. (1996b): Tektonická a klimatická kontrola ukládání hádsko-říčských a křtinských vápenců v Lesním lomu v Brně-Líšni.- Sedimentární geologie v České republice, 23. a 24. ledna 1996. Abstrakty, Praha, 19 s.
Kalvoda J., Kukal Z. (1987): Devonian-Carboniferous boundary in the Moravian Karst at Lesní lom Quarry, Brno-Líšeň, Czechoslovakia. – Cour. Forsch.-Inst. Senckenberg, 98, 95-117, Frankfurt A.M.
Lang L., Sponar J. et al. (1984): Závěrečná zpráva o podrobném průzkumu cementářských surovin – cementárna Maloměřice.- MS, GP Ostrava.
Maštera L. et al. (1998): Vysvětlivky k souboru geologických a ekologických účelových map přírodních zdrojů v měřítku 1 : 50 000, list 24-21 Vyškov.- ČGÚ Praha, 63 s.
Müller P., Novák Z. et al. (2000): Geologie Brna a okolí.- ČGÚ Praha, 90 s.
Purkyňová E. (1996): Nález spodnokarbonské makroflóry tournaiského stáří v Líšni u Brna na Moravě.- Čas. Slez. zem. Muz., A., 45, 1, 65-68, Opava.
Slobodník M. (1995): Orientace struktur s krasovými projevy v dobývacích prostorech devonských a karbonských vápenců (Maloměřice-Hády, Líšeň-Lesní lom, Mokrá u Brna).- Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1995, 3, 166-168, Brno.