| hlavní stránka | používání průvodce | mapa lokalit | abecední seznam lokalit | o autorech |
Vulkanické horniny lávového proudu stratovulkánu Velký Roudný
Souřadnice S42:
49° 53,062´
17° 34,153´
výška 510 m.n.m.
mapa KČT č. 56 (A5)
Klíčová slova: stratovulkán Velký Roudný, lávový proud, sloupcovitá odlučnost, olivinický bazalt
Z hlavní silnice Olomouce – Opava č. 46 je odbočka v Bílčicích na silnici č. 459 směr Leskovec nad Moravicí. Asi po 1,5 km v údolí říčky Lesná se nachází vstup do lomu (mapa 1). Lom je činný, pro vstup je nezbytné povolení majitele lomu.
Lokalita
je největším výskytem neovulkanických hornin tohoto typu na Moravě. Samotný stratovulkán je
morfologicky velmi nápadný, je tvořen dvěma tělesy: Velký Roudný (kóta
780 m) jv. od obce Roudno a Malý Roudný (kóta 771 m) j. od obce Roudno (foto
1).
V jednom z lávových proudů je založen i činný lom - exkurzní
lokalita (mapa 2). Další informace o geologii neovulkanitů na Moravě jsou
zde.
Těleso stratovulkánu Velký Roudný je budováno periklinálně uloženými produkty explozivní a efuzivní činnosti. Výběžek ssz. směrem je pravděpodobně denudovaný parazitický kužel. Na západním a severním svahu jsou zachovány počáteční úseky terminálních lávových proudů, které pronikaly hornobenešovským souvrstvím (mapa 2). Výplň celého tělesa je převážně lávová, což je důvodem poměrně dobrého zachování morfologie stratovulkánu. Zjištěno bylo několik lávových proudů, z nichž největší je proud Chřibského lesa s délkou 5,5 km, šířkou 900 m a mocností i přes 50 m (Vocilka, 1987). Báze proudu spočívá na pleistocenních štěrcích Moravice, které obsahují ve svrchní části vložky tufitů. Lze tedy předpokládat, že výlevům předcházela explozivní činnost (Krystek, 1963). Z měření přirozené remanentní magnetické polarizace (Kolofíková, 1972) vyplývá, že proud chřibského lesa se skládá ze dvou samostatných lávových proudů. Jejich hranice odpovídá rozhraní celistvých a bobově odlučných bazaltů (obrázek 1, foto 2, 3, 4 a 5).
Lávový proud přehradil řečiště řeky Moravice a tím se vytvořilo dočasné jezero, které umožnilo vznik razovského pyroklastického komplexu (viz exkurzní lokalita Razová). Další lávové proudy mají jiný směr a nedosahují takových rozměrů.
Lávové proudy jsou reprezentovány širokou škálou hornin od alkalického olivinického bazaltu, přes nefelinický bazanit a olivinický nefelinit až po limburgit. Horniny mají sloupcovitou odlučnost (foto 6, 7 a 8) a obvykle porfyrickou strukturu s vyrostlicemi olivínu (foto 9 a 10) a pyroxenu – diopsidu (foto 11, 12 a 13). V základní hmotě je obsažen olivín, pyroxen, apatit, ilmenit, magnetit a sklo.
Těleso lávového proudu je odkryto etážovým lomem u Bílčic (foto 14, 15 a 16). Gregerová (2004) vyčlenila následující strukturní typy bazaltů:
· bazalty výrazně struskového vzhledu,
· bazalty se sloupcovitou odlučností (foto 17),
· bazalty bobové (foto 18),
· bazalty kompaktní (foto 19),
· intenzívně přeměněné bazalty (foto 20).
Při bázi lávového proudu vystupují více či méně kompaktní variety bazaltů, blokově odlučné a s minimální pórovitostí (foto 21). Mocnost této polohy je kolísavá, zpravidla nepřesahuje 10 m. Střední polohu tvoří bazalt s bobovitou odlučností (foto 22). Tato poloha je vyvinuta souvisle a má zvlněný průběh a při bázi má vodorovnou odlučnost paralelní s podložím výlevu. Svrchní poloha proudu je tvořena celistvým bazaltem s prizmatickým rozpukáním do 4- až 6-bokých svislých sloupců (foto 23). Svrchní partie jsou nepravidelně porušovány různě mocnými zvětralými zónami s převahou prachových a jílových částic. Tyto polohy bývají velmi nápadné díky zvýšeným obsahům oxidů a hydroxidů Fe, podmiňujícím jejich typické oranžově hnědé zbarvení. Zvětrávací zóny tvoří v těžené stěně často nepravidelné sutě (foto 24). Chemismus hornin z Bílčic je uveden v tabulce 1 (Gregerová, 2004).
Podle Vocilky (1987) vznikal bobovitý
čedič při pomalejší krystalizaci, kdy se tvořily shluky tmavých a světlých
minerálů. Výsledkem vnitřního pnutí při dalších pochodech je bobovitá
odlučnost. Vertikální sloupcovitá odlučnost při povrchu se do hloubky mění
tak, že se osy sloupců stáčejí ve směru toku proudu až do horizontální
polohy (foto 25).
Většina studovaných bazaltů má porfyrickou strukturu s různou mikrostrukturou základní hmoty. Ta může být sklovitá (nyní již převážně devitrifikovaná), fluidální, mikroofitická, mikrogranuloofitická. Porfyrické vyrostlice tvoří převážně automorfně omezené krystaly olivínu (foto 26), pouze ojediněle se mezi vyrostlicemi objevují pyroxeny. Vyrostlice olivínu dosahují velikosti max. 1 mm, nejčastěji 0,5 mm. Krystaly jsou nejčastěji tlustě sloupečkovité (soudečkovité). Olivín je ve výbrusových preparátech bezbarvý, má výrazně vystupující reliéf a velmi často bývá magmaticky korodovaný (foto 9 a 10). Při okrajích olivínových krystalů bývá vyvinutý nápadný červený reakční lem (foto 9). Červenohnědé zbarvení dokládá zvýšené obsahy fayalitové složky v okrajových partiích olivínových krystalů (potvrzeno mikroanalyticky) a pravděpodobně částečnou oxidaci Fe. Na okrajích jsou patrné i shluky magnetitu. V některých vzorcích vyplňují rudní minerály střední partie olivínových krystalů. Porfyrické vyrostlice pyroxenů mají světle hnědě růžovou barvu, bývají velmi slabě pleochroické (světle hnědá – růžově hnědá), obvykle mají dobře patrnou štěpnost (foto 11) a jejich průřezy jsou krátce sloupcovité.
Základní hmota je složena z převažujících, nepravidelně omezených hnědavých pyroxenů a dlouze lištovitých, polysynteticky zdvojčatěných plagioklasů. V základní hmotě bazaltu se vyskytují rudní minerály (magnetit a ilmenit).
Serpentinizace olivínu, případně
přeměny pyroxenů, nebyly ve vzorcích zjištěny. Ze sekundárních minerálů jsou přítomny jílové minerály a oxihydroxidy
Fe. Tyto se koncentrují podél kontrakčních trhlin bazaltu a mohou být
proto snadno vyplavovány. Důsledkem jejich odnosu je postupný rozpad
bazaltu.
Odděleným vulkanickým zdrojem je smíšený stratovulkán Malý Roudný. Ve vrcholové části převládají pyroklastika, což je i důvod horšího zachování morfologie. Spečené tufy lze sledovat na ojedinělých výchozech na východním svahu. Lávové proudy postupovaly jižním směrem a jsou tvořeny převážně nefelinickým bazanitem. Drobné výchozy lze najít u Křisťanovic.
V okolí je řada dalších
lokalit se vztahem k neovulkanickým horninám, např. Mezina,
Razová nebo přírodní
památka Uhlířský vrch s kostelem. Zajímavou historickou památkou je zámek v Bruntálu.
Foltýnová R. (2003): Geochemicko-petrografická charakteristika neovulkanitů severní Moravy a Slezska. – MS diplomová práce, MU Brno.
Gregerová M (2004): PVE Dlouhé Stráně – oprava AB pláště horní nádrže petrograficko - mineralogicko - geochemické posouzení. MS nepublikovaná zpráva, MU Brno.
Kolofíková O. (1972): Magnetické vlastnosti čediče lávového proudu chřibského lesa vulkánu Velkého Roudného a pokus o jejich geologickou interpretaci. – MS diplomová práce, UJEP Brno.
Krystek I. (1963): Několik poznámek o průběhu vulkanické činnosti Velkého Roudného. – Zpr. Slez. Úst. ČSAV, přír. vědy, 125-B, 11-14. Opava.
Pouba Z., Mísař Z. (1961): O vlivu příčných zlomů na geologickou stavbu Hrubého Jeseníku. – Čas. Mineral. Geol., VI, 3, 316-324.
Vocilka M. (1987): Geologické poměry čedičového
proudu Chřibského lesa u Slezské Harty. – Sborník GPO, 32, 81-88.
Analytické údaje (tabulka 1 - chemické složení hornin)