Neovulkanická formace severní Moravy

Platformní neovulkanické horniny Moravy patří česko-slezskému oblouku středoevropské vulkanické provincie, podle Kopeckého (1964) jde o lužicko-labskou zónu. Horniny prorážejí devonem a kulmem Nízkého Jeseníku a zpravidla tvoří morfologicky nápadné sopečné kužely. Jsou vázány na oblasti saxonských tektonických pohybů v terciéru. Jako přívodní dráhy se předpokládají linie SZ-JV, jako je bělský a klepáčovský zlom (Pouba a Mísař, 1961). Jsou vyčleňovány čtyři základní petrografické typy:

Ve většině hornin jsou zastoupeny ultramafické nodule, nejčastěji čtyřfázové lherzolity (olivín – ortopyroxen – klinopyroxen – spinel), méně často dunity, harzburgity a wherlity.

Petrografie všech neovulkanických hornin severní Moravy je velmi podobná. Jedná se o horniny šedočerné až černé barvy s masivní texturou a často bobovitou nebo sloupcovitou odlučností. Typická je porfyrická struktura s vyrostlicemi olivínu a pyroxenu. Velmi podobné je i složení základní hmoty: pyroxen, olivín, magnetit, ilmenit a vulkanické sklo. Rozdíly najdeme v obsahu foidů, plagioklasů a apatitu. Chemismus minerálů je rovněž v jednotlivých výskytech velmi podobný. Pyroxeny mají složení diopsidu, olivín má převahu forsteritové složky, tefroit je zastoupen minimálně.

Neovulkanické horniny severní Moravy mají obsahy SiO2 v intervalu 40 – 50 hm.% a K2O + Na2O je 2,5 – 7,5 hm. %, viz tabulka 1 (Foltýnová, 2003). V TAS diagramu Le Maitre 1984 (obrázek 1) spadají převážně do pole bazanitu nebo těsně zasahují do okolních polí bazaltu, trachybazaltu, foiditu a pikrobazaltu. Všechny horniny mají alkalický charakter a z poměrů alkálií lze říci, že se jedná o horniny sodného charakteru.

V diagramu Zr ver. Zr/Y (Pearce and Norry, 1979) spadají horniny do pole, které naznačuje vnitrodeskový původ bazaltů. Podle Foltýnové (2003) se jedná o alkalické bazalty vzniklé v iniciální fázi kontinentálního riftingu. Normalizované křivky REE mají hladký průběh bez zjevných anomálií.

V alkalických bazaltoidech severomoravské oblasti se běžně vyskytují ultramafické nodule. Jejich zastoupení na jednotlivých lokalitách je různé, nejčastěji se s nimi setkáme na lokalitě v Zálesí u Javorníka. Ve většině případů se jedná o čtyřfázové lherzolity se složením olivín (60-90 %), ortopyroxen (10-20 %), klinopyroxen (5-10 %) a spinel (1-2 %). V menší míře se objevují nodule s povahou harzburgitu (Zálesí, Velký Roudný) nebo dunitu (Mezina, Zálesí). Nodule mají zpravidla eliptický tvar a velikost do 10 cm. Kontakt s okolní horninou je ostrý, vzhled je čerstvý. Minerály nodulí (olivín, pyroxeny, spinelidy) jsou silně hořečnaté a mají i vysoký podíl Cr. Obecně lze nodule označit jako vysokoteplotní, vzniklé při teplotě asi 1100°C, tj. v hloubce asi 80 km a lze je tedy považovat za svrchněplášťové.

Foltýnová (2003) uvádí následující stáří jednotlivých vulkanitů:

Nejmladší členy neovulkanické formace jsou starší než würmské zalednění.

Fediuk F. a Fediuková E. (1989): Ultramafické nodule severomoravských bazaltoidů. – Sbor. Geol. Věd, ř. Geologie, 44, 9-49.

Foltýnová R. (2003): Geochemicko-petrografická charakteristika neovulkanitů severní Moravy a Slezska. – MS diplomová práce, MU Brno.

Kopecký L. (1964): Neovulkanity českého masivu. In: Svoboda J et al.: Regionální geologies ČSSR, díl I. Praha.

Le Maitre R.W. (1984): A proposal  by the IUGS Subcomission on the Systematics of Ignous Rocks a chemical classification of vulcanic rocks based on the total alkali silica (TAS) diagram. – Aust. J. Earth Scie., 243 – 255. Sdydney.

Pearce J.A. and Norry M. H. (1979): Petrogenetic implications Of Ti, Zr, Y and Nb variations in vulcanic rocks. – Contr. Mineral. Petrol., 69, 33 – 47, Berlin.

Pouba Z. a Mísař Z. (1961): O vlivu příčných zlomů na geologickou stavbu Hrubého Jeseníku. – Čas. Mineral. Geol., VI, 3, 316-324.