| hlavní stránka | používání průvodce | mapa lokalit | abecední seznam lokalit | o autorech |
Andělskohorský
vývoj kulmu jesenického bloku
Souřadnice S42:
49° 54,388´
17° 17,101´
535 m n.m.
mapa KČT č. 56 (A2)
Klíčová slova: moravskoslezské paleozoikum, jesenický blok, andělskohorské vrstvy, fylitové břidlice, metadroby, petromiktní slepence
Lokalitu představuje opuštěný stěnový kamenolom na pokrývačskou břidlici (foto 1, 2 a 3) nacházející se ve svahu po levé straně silnice č. 449 z Uničova do Rýmařova, asi 1 km jižně od obce Ondřejov (mapa 1). Lom je přístupný přímo ze silnice krátkou příjezdovou komunikací (foto 4).
V odkryvu jsou zastiženy sedimenty andělskohorských vrstev (mapa 2). Andělskohorské vrstvy vyplňují podle Kumpery (1983) značnou část západojesenického synklinoria a představují nejstarší člen spodního karbonu v kulmském vývoji. Tvoří je mocné souvrství, vystupující v nadloží hornin vrbenské skupiny a ve spodní části statigraficky korelující s hornobenšovským souvrstvím. Andělskohorské vrstvy skládají litologicky slepence, droby a břidlice s nápadnou převahou břidlic nad hrubšími klastickými členy.
Stáří andělskohorských vrstev bylo původně řazeno ke svrchnímu devonu, řada autorů však současně poukazovala na jejich kulmský charakter a prosazovala stáří spodnokarbonské nebo převážně spodnokarbonské. Později provedené paleontologické výzkumy dokládají, že sedimentace začíná ve famenu a pokračuje v tournai. Viséské stáří je paleontologicky prokázáno ve svrchní části pelitického vývoje andělskohorského souvrství. Pro jeho nižší část je viséské stáří pravděpodobné, avšak není paleontologicky doloženo (Otava et al. 1994).
Andělskohorské vrstvy jsou prvním souvrstvím Nízkého Jeseníku, které je vyvinuto ve flyšovém vývoji. Vyznačují se rytmickým střídáním několika horninových typů, které se zákonitě opakují v rytmech nebo cyklech o mocnosti několika dm až metrů. Základními litologickými členy, přítomnými i na lokalitě Ondřejov, jsou fylitové břidlice a petromiktní klastické sedimenty (droby + břidlice nebo droby + pískovce + slepence). Převažujícím horninovým typem v komplexu drob a břidlic jsou šedé droby až drobové břidlice (foto 5). Bývají nejčastěji slídnaté, středně až drobně zrnité a vyznačují se tenkou deskovitou odlučností. Mají šedou, šedomodrou až šedočernou barvu (foto 6). Popisované horniny jsou tvořeny křemenem (35-50 %), plagioklasy (5-15 %), horninovými úlomky (křemence, fylity, lydity, bazické vulkanity, silicity – 5-10 %), fylosilikáty (chlorit, muskovit, biotit, jílové minerály – 35-50 %). Akcesoricky je přítomen kalcit, magnetit, ilmenit, pyrit, limonit a leukoxen (< 1 %). Droby obsahují často vložky gravelitových konglomerátů, v jejichž materiálu převládají epizonálně metamorfované krystalické břidlice a klastické sedimenty.
Nejvyšší část flyšových cyklů tvoří šedočerné prachovito-jílové a jílové břidlice (foto 7, 8 a 9). Na některých vzorcích bývá patrné intenzívní provrásnění až fylitizace projevující se na plochách odlučnosti hedvábným leskem (foto 9 a 10). Svým složením odpovídají tyto horniny sericitovým nebo chlorit-sericitovým břidlicím.
V drobových polohách se mohou vzácně vyskytovat vložky drobnozrnných petromiktních slepenců. Nejvzácnější složkou celého souvrství jsou tmavé vápence s hojnou klastickou příměsí, které jsou od břidlic jen obtížně rozlišitelné a tvoří ojedinělé protáhlé čočky nebo i polohy milimetrových až decimetrových mocností.
Celý sled andělskohorského vývoje kulmu je v převážné části slabě až silně metamorfován od úrovně anchizóny až po facii zelených břidlic. Metamorfóza je výsledkem polyfázové deformace, spojené se vznikem vrásových struktur a kliváže několika generací. Svým charakterem se blíží regionální metamorfóze devonu vrbenské skupiny na jeho styku s andělskohorskými vrstvami. Pásmo intenzívnější přeměny dosahuje šířky 1-2 km. Metamorfózy přibývá v andělskohorských vrstvách od východu k západu, takže v těsné blízkosti jejich nasunutí na vrbenskou skupinu nabývají jejich sedimenty až charakteru fylitů.
Materiál andělskohorských vrstev pochází s největší pravděpodobností z krystalinika nízkého metamorfního stupně tvořeného fylity, kvarcity a rozloženými bazickými vulkanity. Tento původ dokumentuje i nízké procento živce obsaženého v sedimentech. Charakter klastického materiálu svědčí, že před sedimentací andělskohorských vrstev existovalo směrem na západ epizonálně metamorfované krystalinikum, které mělo podobné složení jako současná vrbenská skupina a které bylo hlavním zdrojem materiálu andělskohorských vrstev. Klastický materiál se ukládal v předhlubni vyvinuté při východním okraji Hrubého Jeseníku. Nepřítomnost andělskohorských vrstev ve východní části jesenického bloku lze vysvětlit jejich zastupováním normálními členy kulmu.
Maximální mocnost andělskohorských vrstev je odhadována na 1500-2000 m. V nadloží vystupují tzv. hornobenešovské droby. Ty se z andělskohorských vrstev postupně vyvíjejí postupným ubýváním prachovců a jílových břidlic a zvyšováním obsahu drob.
V širším okolí je možné navštívit další lokality, např. Nová Ves u Rýmařova, lom Bílčice nebo Mezinu u Bruntálu. Nedaleko se nacházejí turisticky atraktivní Rešovské vodopády.
Dvořák J. (1960): Nové poznatky o geologii andělskohorských vrstev mezi Rýmařovem a Bruntálem.- Přírodov. čas. slezský, 21, 2, 156-166, Opava.
Dvořák J., Röhlich P. (1962): Devon andělskohorských vrstev.- Vysvětlivky k přehledné geologické mapě ČSSR 1 : 200 000, M-33-XVIII Jeseník, 105-110, Praha.
Cháb J. (1990): Problém andělskohorského nasunutí ve světle nových strukturních vrtů (Hrubý Jeseník, ČSFR).- Čas. Mineral. Geol., 35, 4, 389-402, Praha.
Dvořák J. (1994): Geology of the Palaeozoic rock sof the Šternberk-Horní Benešov Zone (Nízký Jeseník Mts., Northern Moravia).- Sbor. geol. Věd, Geol. 46, 57-101, Praha.
Dvořák J. (1996): Once more on the age of the Andělská Hora Formation in the Nízký Jeseník Mts..- J. Czech geol. Soc., 41, 1-2, 116-118, Praha.
Kumpera O. (1983). Geologie spodního karbonu jesenického bloku.- Knihovna Ústř. úst. geol., 59, 172 s.
Otava J., Hladil J., Galle A. (1994): Stáří andělskohorského souvrství: nová fakta a jejich možná interpretace.- Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1993, 52-56, Brno.
Zapletal J., Dvořák J., Kumpera O. (1989): Statigrafická klasifikace kulmu Nízkého Jeseníku.- Věst. Ústř. Úst. geol., 243-249, Praha.