Bukovice u Jeseníku

hlavní stránka používání průvodce mapa lokalit abecední seznam lokalit o autorech

Metamorfované bazické horniny jesenického amfibolitového masivu, žilný doprovod žulovského plutonu

Souřadnice S42:
50° 12,742´
17° 11,935´
468 m.n.m.
mapa KČT č. 55 (A2)

Klíčová slova: jesenický amfibolitový masiv, amfibolit, stromatit, pegmatit

Lokalitou je etážový lom, založený v katastru obce Bukovice, asi 2 km jjz. od náměstí v Jeseníku. Přístup je po odbočce ze silnice Jeseník – Šumperk č. 44, odbočka vede kolem benzinové pumpy (mapa 1). Jedná se o činný lom (foto 1, 2, 3), ke vstupu je třeba souhlas majitele.

Lokalita náleží jednotce, kterou Mísař (1983) označuje jako jesenický bazický masiv, Koverdynský (1993) jako jesenický komplex, Jelínek a Souček (1981) jako jesenický amfibolitový masiv (mapa 2). V každém případě se jedná o těleso přibližně trojúhelníkovitého tvaru, mezi klenbou vidnavskou a desenskou, jehož mocnost se odhaduje na 700 m. V jižní části je těleso tektonicky omezeno vzhledem ke skupině příkrovů červenohorského sedla a stýká se s desenskou a keprnickou klenbou, na V a SV přechází do hornin vrbenské a rejvízské skupiny. Velmi členitý je kontakt s horninami pláště žulovského masivu na Z a SZ. Přímý kontakt s granitoidy žulovského masivu je zcela ojedinělý.

Těleso je tvořeno vulkano-sedimentárním komplexem původně efuzivních bazických hornin, které byly postiženy variskou metamorfózou za podmínek amfibolitové facie. Ojediněle jsou zastoupeny i kyselé vulkanity. Převládajícím horninovým typem jsou tzv. polyschematické amfibolity tvořené  páskovanými erlán-amfibolovými a amfibol-erlánovými stromatity (foto 4, 5 a 6). V menší míře jsou zastoupeny monoschematické amfibolity s celistvou strukturou, aktinolitové a chloritové břidlice. V oblasti Kazatelen byly zjištěny horniny masivu v nadloží kvarcitů siegenského stáří.

Velmi podobné těleso se nachází v jádře desenské klenby a je označováno jako sobotínský bazický masiv, sobotínský komplex nebo sobotínský amfibolitový masiv. Převládajícími horninami jsou amfibolity různých strukturních typů, méně pak hadce, krupníky, mastkové a aktinolitové břidlice. V porovnání s jesenickým masivem se jedná o původně intruzivní horniny, postižené vyšším metamorfním stupněm.

Porovnání hornin obou masivů provedli Jelínek a Souček (1981), kteří došli k závěru, že přes určité rozdíly v chemismu hornin, jsou si ve většině geochemických ukazatelů oba masivy velmi podobné. Zatímco charakter původních hornin jesenického masivu je vulkanosedimentární, v sobotínském masivu se jedná o horniny spíše intruzivní, v obou případech ale pocházející ze stejného vulkano-magmatického zdroje. Většina hornin je subalkalických, pouze polyschematické horniny jesenického masivu jsou alkalického charakteru. Chemicky blízké jsou i devonské bazické horniny rejvízské a vrbenské skupiny (Souček, 1981).

Na lokalitě samotné je možné zastihnout horniny reprezentující jesenický amfibolitový masiv: polyschematické amfibolity až amfibolové ruly a monoschematické (celistvé) amfibolity (Chromá, 2000). Komplexy hornin jsou běžně proráženy pegmatitovými žilami s pravou mocností až kolem 20 m (foto 7 a 8).

Typickou ukázkou hornin jsou erlán-amfibolitové stromatity a páskované amfibolové ruly. Zastoupení světlých a tmavých poloh kolísá, typické jsou polyschematické struktury typu stromatitu, flebitu, oftalmitu nebo ptygmatitu (foto 9, 10, 11, 12 a 13). Světlé polohy (leukosom) mají zpravidla konstantní složení pyroxen, karbonát, plagioklas a odpovídají nejčastěji horninám erlánového typu. Akcesoricky se objevuje epidot a K-živec. Pyroxeny obsahují 46-49% diopsidové složky, na některých místech dochází k uralitizaci, přeměně na amfibol se složením ferroaktinolitu nebo aktinolitu. Tmavé polohy (paleosom) jsou ve složení variabilní, zpravidla tvořené asociací amfibol – plagioklas, amfibol – plagioklas – granát nebo amfibol – biotit. Amfiboly jsou zpravidla sloupcovité, silně pleochroické v zelených a hnědých odstínech. Typická je nehomogenita zrn nebo přímo zonalita (foto 14 a 15, tabulka 3). Jádra tvoří převážně složka pargasitová nebo edenitová, okraje složka aktinolitová (směrem k okrajům ubývá alkálií). Plagioklasy jsou zpravidla postiženy silnou přeměnou, jejich složení odpovídá albitu až oligoklasu. Biotit je akcesorický, nebo může tvořit až monominerální partie. Obsahuje v průměru 47 % flogopitové, 43 % annitové a 10 % sideriphilitové a eastonitové složky. Na přechodech do světlých poloh se objevuje epidot a chlorit. Běžnými akcesoriemi jsou ilmenit a titanit (foto 16). Některé polohy obsahují porfyroblasty granátu (do 1 cm), jehož složení odpovídá v průměru 23 % pyropové, 67 % almandinové, 9% grossulárové a 2 % spessartinové složky.

Celistvé amfibolity jsou jemně zrnité s granoblastickou až nematogranoblastickou mikrostrukturou. Hlavními minerály jsou amfibol a plagioklas, akcesoricky se objevují křemen, chlorit (foto 17 a 18), titanit, epidot, ilmenit, pyrit, pyrhotin a chalkopyrit. Amfibol je sloupcovitý, často automorfní, silně pleochroický v zelených barvách (foto 19 a 20). V zonálních zrnech tvoří jádra řada aktinolit – ferroaktinolit, směrem k okraji pak Mg-amfibol, ferroedenit nebo ferropargasit (tabulka 2). Jádra mohou být reliktem přeměny starších pyroxenů. Plagioklas tvoří spíše drobná zrnka, která vyplňují zbylý prostor. Jejich složení se pohybuje v poli oligoklas – andezín.

Pegmatity jsou bezesporu spjaty s magmatity žulovského masivu. Mocnost barevně kontrastních žil je od několika decimetrů až po asi 20 m. Tělesa jsou jednoduchá, nezonální (foto 21). Hornina je hrubě zrnitá, místy s porfyrickými vyrostlicemi ortoklasu (foto 22 a 23). Minerální asociaci tvoří křemen – ortoklas – mikroklin – biotit – muskovit ± granát. K-živce jsou pertitické, často silně kaolinizované, mají jednoduché složení bez Ba-složky. Plagioklas je mírně sericitizovaný a vždy odpovídá albitu. Zastoupení slíd kolísá, biotit obsahuje 54 % annitové, 30 % eastonitové a siderphilitové a 16 % flogopitové složky. Granát tvoří nezonální izometrická zrna do 0,5 cm, převládá almandinová složka s 80%, 14 % tvoří složka spessartinová (tabulka 1).

Bukovice jsou obcí zmiňovanou již r. 1416. V současné době zde sídlí Správa chráněné krajinné oblasti Jeseníky. V nedalekém Jeseníku stojí za shlédnutí Vlastivědné muzeum Jesenicka ve Vodní tvrzi, kde najdete lázeňskou, historickou a geologickou expozici. Z nedaleké rozhledny na Zlatém Chlumu je za dobrého počasí krásný výhled na Jeseník a do údolí Bělé, cestou na rozhlednu je zajímavou lokalitou Zlatý Chlum. Cca 9 km východním směrem se nachází Rejvíz - nejvýše položená osada ve Slezsku. Známé rejvízské rašeliniště je zpřístupněno až k Velkému mechovému jezírku. K okolní krajině se vztahuje řada pověstí.

V širším okolí je možné navštívit další lokality, např. Zlatý Chlum, Supíkovice, Vápennou nebo Kaní horu.

Chromá J. (2000): Minerální složení a chemismus hornin z lomu Bukovice u Jeseníku. MS diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno.

Jelínek E. a Souček J. (1981): Geochemie jesenického a sobotínského amfibolitového masivu. – Acta Univ. Carol. Geologica, Hejtman vol., 4, 379-411.

Koverdynský B. (1993): Geologické problémy silezika. – In Přichystal A. et al. (ed.): Geologie Moravy a Slezska. Brno, 31-40.

Mísař Z. et al. (1983): Geologie ČSSR I. Český masiv. – SPN Praha.

Souček J. (1981): Geochemie devonských metabazitů Hrubého a Nízkého Jeseníku. – Čas. Mineral. Geol., 26, 2, 125-142.

Zpět na hlavní stránku