Moravské Bránice

hlavní stránka používání průvodce mapa lokalit abecední seznam lokalit o autorech

Vápenaté skarny a erlánová tělesa v horninách brněnského masivu

Souřadnice S42:
49° 05,211´
16° 24,857´
280 m.n.m.
mapa KČT č. 83 (B4)

Klíčová slova: brněnský masiv, granodiorit, skarn, erlán, granát

Lokalita leží v zalesněném terénu asi 1,2 km z. od nádraží v Moravských Bránicích a 100 až 200 m v. od železniční trati na sz. svahu kóty 318,9 m - „Komářina“ (mapa 1). Přístup je ze silnice č. 152 Moravské Bránice – Ivančice (foto 1).

Těleso erlánu u Moravských Bránic popsal Skácel (1953), podrobněji se tělesy zabýval Novák (1977, 1979) a Staněk, Novák (1978). V oblasti byla zjištěna dvě erlánová tělesa (obrázek 1). Jižní těleso je špatně odkryto (foto 2), ojedinělé výchozy (foto 3, 4 a 5) tvoří pruh asi 300 m dlouhý a 50 m široký. Jihovýchodní okraj tělesa leží na kótě 318,9 – Komářina. Severní těleso je dlouhé asi 150 m při mocnosti kolem 50 m a má podobně jako předchozí těleso směr SZ-JV. Je proťato erozní rýhou s výchozy stromatitických migmatitů. Substrát migmatitů tvoří erlány s nevýraznou foliací a páskováním. Ojedinělé jsou až 1 m mocné polohy erlánu s biotitem a výraznou foliací. Metatektem je světle šedá hornina granitického složení s různým stupněm mikroklinizace. Kontakt metatektu a substrátu je ostrý, v jižním tělese vznikly až 1 m mocné partie skarnů.

Obě tělesa jsou uložena v granodioritech brněnského masivu (mapa 2), kontakt je ostrý. Biotitový granodiorit je tvořen křemenem, plagioklasem, K-živcem a biotitem (foto 6 a 7). Opticky převažuje mikroklin nad ortoklasem, mikroklin také místy zatlačuje plagioklas. Biotit je slabě chloritizován. Amfibolový granodiorit je tvořen křemenem, plagioklasem, K-živcem a amfibolem.

Erlánová tělesa jsou pronikána metatektem, který je silně mikroklinizován a Novák (1979) vyčlenil tři typy:

Nejběžnější je granitový typ, který tvoří polohy od několika mm do 30 cm. Složení je plagioklas, mikroklin, křemen, amfibol a pyroxen, z akcesorií apatit, titanit, zirkon, allanit, granát a biotit.

Erlánem pronikají diskordantně aplitové a pegmatitové žilky, přičemž v jednom případě byla popsána diferencovaná žíla asi 0,5 m mocná, s aplitickou, písmenkovou a blokovou zónou. Kolem tělesa je vyvinuta několik dm široká zóna pyroxen-křemenného skarnu.

Vlastní erlán lze na základě minerálního složení rozdělit do dvou typů. (1) Normální erlán má tvoří polohy do 1 m a je tvořen plagioklasem, pyroxenem a místy biotitem. Křemen a mikroklin se objevují vzácně. Plagioklas má složení andezínu a je sericitizován. Pyroxen (Di60) bývá automorfní, někdy je zatlačován jehlicovitým amfibolem. (2) Mikroklinový erlán tvoří polohy zpravidla mezi normálním erlánem a mikroklinovým metatektem. Plagioklasy jsou zatlačovány mikroklinem, pyroxen je často uralitizovaný, běžný je amfibol.

Skarny tvoří malou část erlánových poloh, jsou zastoupeny především v jižním tělese. Zpravidla se objevují na kontaktu erlánů a syenitového metatektu. Novák (1979) vyčlenil tyto asociace:

Nejrozšířenějším typem skarnu je hornina s asociací pyroxen – křemen (foto 8), vytváří až 1 m mocné polohy. Hornina je zelená až hnědozelená, masivní. Vedle automorfních pyroxenů se objevují krystalky vesuviánu a hesonitu (foto 9). Křemen je podle zhášení pravděpodobně v celém tělese monokrystalem. Druhým běžným typem je skarn se složením pyroxen – vesuvián, který běžně obsahuje stébla vesuviánu s inkluzemi automorfního pyroxenu.

Typickým granátem skarnových těles je hesonit – podle mřížkových parametrů grossulár s 13% andraditu (foto 10 a 11). Byl popsán v několika asociacích, pro lokalitu je typická jeho anizotropie. Diopsid – salit je běžný ve skarnech i erlánech a obsahuje kolem 60 % diopsidové složky. Vesuvián se podle Staňka a Nováka (1978) objevuje ve dvou typech: jako součást skarnu nebo mladší, vykrystalovaný do dutinek. Minerály epidotové skupiny jsou zastoupeny epidotem, klinozoisitem a allanitem. Nejhojnější z nich je klinozoisit. Zcela vzácně se objevují 1 mm velká zrna scheelitu.

Vývoj erlánových a skarnových těles byl poměrně složitý a skládal se z několika fází. Nejstarší fází byla fylitizace, na kterou navazovala kontaktní metomorfóza spojená s intruzí granodioritového tělesa. S tímto dějem souvisí také injekční migmatitizace erlánu (odhadovaná teplota kolem 600°C). Následným pochodem byla mikroklinizace, která je typická pro většinu okolních hornin brněnského masivu. S mikroklinizací je svázán proces skarnizace (teplota 400 – 500°C), který vedl ke vzniku skarnových poloh a v jehož závěrečné fázi vznikla asociace dutinových minerálů.

V blízkém okolí lokality jsou další zajímavé lokality - horniny brněnského masivu jsou na lokalitě Dolní Kounice, terciérní sedimenty na lokalitě Nové Bránice. Blízké Ivančice jsou rodištěm Alfonse Muchy, mají zachovalé zbytky gotického opevnění  a původně gotický hrad. Vznik Dolních Kounic je spjat s premonstrátským klášterem Rosa coeli ve 12. století. Je zde několik významných kostelů a židovská synagoga. Technickou památkou je tzv. Ivančický viadukt - železniční most konstruovaný v 19. století s účastí A. G. Eiffela.

Skácel J. (1953): Některé problémy brněnského masivu a jeho vztah k mladším usazeninám. Přír. sbor. ostr. kraje, 14, 27-31.

Novák M. (1977): Studium kontaktních minerálů z Popůvek a Moravských Bránic v brněnském masivu. – MS diplomová práce, UJEP Brno.

Novák M. (1979): Studium vápenatých skarnů v erlánových tělesech od Moravských Bránic. – MS rigorosní práce, UJEP Brno.

Staněk J. a Novák M. (1978): Vesuvian z erlánu od Moravských Bránic. – Scripta, Geol., 8, 19-26.

Zpět na hlavní stránku