| hlavní stránka | používání průvodce | mapa lokalit | abecední seznam lokalit | o autorech |
Akumulace kaolínu ve zvětralinovém plášti žulovského plutonu
Souřadnice S42:
50° 21,610´
17° 11,425´
267 m n.m.
mapa KČT č. 54 (B4)
Klíčová slova: granitoidy, kaolín, glaciofluviální sedimenty
Vidnavské ložisko kaolínu leží v Žulovské pahorkatině, mezi Vidnavou a Dolní Červenou Vodou (střed dobývacího prostoru je cca 1 km JV od jižního okraje Vidnavy). Přístup je po polní (dále lesní) cestě odbočující ze silnice Vidnava – Stará Červená Voda cca 300 m za obcí Vidnava. Od silnice je vzdálenost k ložisku asi 500 m (foto 1 a 2). Ložisko je otevřeno dvěma lomy, označovanými zpravidla jako „Stará jáma“ a „Nová jáma“. Obě jámy jsou vyznačeny na turistické mapě (mapa 1), v obou jsou poměrně velká jezírka, „Nová jáma“ leží jihovýchodně od „Staré jámy“ (foto 3). Exkurzní lokalitou je „Nová jáma“ (foto 4 a 5).
Na vidnavském ložisku byl kaolín v malém rozsahu těžen již v roce 1786; ve větším rozsahu se zde kaolín těžil od r. 1816. Vidnavský kaolín je použitelný pro výrobu šamotu, obkladaček, jako plnivo do papíru a také jako nátěrový papírenský kaolín.
Matečnou horninou reziduálního kaolínu na vidnavském ložisku je biotitický granit žulovského plutonu (mapa 2). Přeměnou živců se vytvořil kaolinit, jenž je hlavní složkou kaolínu. Intenzita kaolinizace generelně klesá ve směru do podloží ložiska. Ložiskově významná zóna kaolinizace má mocnost v průměru 40 až 50 m. Podrobnější údaje o geologii ložiska, charakteru a využitelnosti vidnavského kaolínu uvádí Kužvart (1965), Milický et al. (1985) a Zimák et al. (2003).
Kromě bílého kaolínu (foto 6 a 7), jenž odpovídá nejkvalitnější keramické surovině, se na vidnavském ložisku vyskytuje zelený, žlutý a červený kaolín. Zelený kaolín obsahuje značné množství biotitu silně přeměněného na chlorit; žlutý a červený kaolín je zbarven oxidy a hydroxidy Fe.
V nadloží reziduálního
kaolínu je takřka na celé ploše ložiska přítomen tzv. „sekundární
kaolín“, jenž vznikl přeplavením reziduáního kaolínu. Mocnost „sekundárního kaolínu“ je obvykle 2 až 6 m.
V nadloží kaolínů vystupují neogenní sedimenty (jíly, písky a tzv. žulový detrit) a pleistocenní ledovcové sedimenty (foto 8). Mocnost ledovcových sedimentů se zde pohybuje kolem 10 m.
Ve vertikálním profilu ledovcovými sedimenty ve „Staré jámě“ lze podle Gáby (1992) rozlišit 3 zóny:
1. Asi 8 m mocný ledovcový výplav, jenž je tvořen střídáním převážně horizontálně zvrstveného písku a štěrku se značným zastoupením eratických souvků pocházejících ze skandinávsko-baltské oblasti a polského Dolního Slezska. Z mineralogického hlediska jsou štěrky a písky ledovcového výplavu zajímavé přítomností jantaru. Jeho nálezy jsou však zcela výjimečné.
2. Asi 2 m mocné souvrství glacilakustrinních a snad i glacifluviálních sedimentů v nadloží výplavu, které zrnitostně odpovídají písčitému prachu nebo písčito-jílovitému prachu.
3. Nejvyšším členem celého souvrství je cca 1,5 m mocný hlinitý sediment (till).
V širším okolí je možné navštívit lokality Supíkovice, Zálesí nebo Kaní hora u Skorošic.
Gába, Z. (1992): Profil ledovcovými uloženinami u Vidnavy ve Slezsku. - Čas. Slez. Muz., Vědy přír., 41, 167-172. Opava.
Kužvart, M. (1965): Geologické poměry moravskoslezských kaolínů. - Sbor. geol. Věd, Ř.. LG, 6, 87-146. Praha.
Milický, V. - Kabát, F. - Křelina, B. (1985): Kaolín z Vidnavy a jeho netradiční využití. - Sbor. geol. Věd, Ř.. TG, 20, 203-232. Praha.
Zimák, J. - Novotný, P. - Fojt, B. - Večeřa, J. - Losos, Z. - Vávra, V. - Večeřová, V. - Skácel, J. - Kopa, D. (2003): Exkurzní průvodce po mineralogických lokalitách v okolí Javorníku, Jeseníku a Zlatých Hor. Vydavatelství UP Olomouc.