| hlavní stránka | používání průvodce | mapa lokalit | abecední seznam lokalit | o autorech |
Kaolinitové ložisko vzniklé na horninách dyjského masivu
Souřadnice S42:
48° 53,520´
16° 03,596´
303 m n.m.
mapa KČT č. 82 (A1)
Klíčová slova: dyjský masiv, kaolinizace, lateritické zvětrávání, kaolin
Kaolinitové ložisko se nachází asi 3 km s. od Znojma a 1 km j. od Únanova, přístup je po asfaltové komunikaci, která je odbočkou ze silnice č. 399 Znojmo – Únanov (mapa 1). Ložisko (foto 1 a 2) je činné a pro vstup je nutné povolení provozovatele Sedlecký kaolin a.s.
Těleso dyjského masivu je součástí dyjské klenby moravika (mapa 2). Buduje především její východní část a je tvořeno granitoidy, které jsou na z. okraji silně zbřidličnatělé a ve střední části obsahují zbytky pláště. Nejmladším členem je pravděpodobně na v. okraji žula tasovického typu. Na V je masiv překryt sedimenty nemetamorfovaného paleozoika, na z. okraji existuje tektonická hranice s lukovskou jednotkou, která je původním pláštěm dyjského masivu. Scharbert a Batík (1980) uvádějí stáří granitoidů dyjského masivu na 551 ± 11 mil. let.
V masivu lze vyčlenit pět základních typů hornin:
neusměrněná biotitická žula
usměrněná biotitická žula až granodiorit
leukokratní žula
aplity a pegmatity
horniny pláště dyjského masivu – převážně kvarcitové ruly uzavřené v usměrněných grnitoidních horninách.
Kaolinizaci podlehly všechny typy hornin dyjského masivu. Lokálně došlo k tvorbě ložiskových akumulací reziduálního kaolinu plynule přecházejícího do matečné horniny. Popisované akumulace vznikaly kaolinickým zvětráváním živcem bohatých granitoidů v podmínkách teplého a vlhkého klimatu. Stáří kaolinizace není jednoznačně doloženo. S největší pravděpodobností k ní došlo ve svrchním mezozoiku až spodním terciéru, a to ještě před uložením štěrků, písků a jílů eggenburgského stáří. Pokryvnými sedimenty jsou rovněž würmské sprašové hlíny.
Na ložisku Únanov (foto 3 a 4) je matečnou horninou usměrněná žula. Vyšší kvalita kaolinu byla zaznamenána v místech, kde pronikají leukokratní žuly (čočkovitá tělesa), aplity nebo pegmatity. Sled jednotlivých sedimentů na ložisku je vidět na vrtném profilu – obrázek 1. Kaolinizace postihuje především plagioklasy, K-živec je ve svrchních profilech částečně zachován. Další projevy zvětrávání jsou patrné na biotitu, která je zcela chloritizován a baueritizován.
Z těžkých minerálů jsou v kaolinové surovině zastoupeny především goethit, siderit, leukoxen a anatas. Obsah je ale nízký, obvykle kolem 0,03 obj. %. Podíl těchto fází je v surovině nežádoucí (obsahují barvicí oxidy Fe a Mn) a jejich množství se redukuje při zpracování. Fázové složení suroviny závisí na zrnitostní frakci. Kaolinitová surovina obsahuje kaolinit, křemen, muskovit, chlorit a relikty K-živců. Se snižující se velikostí zrna dané frakce převažuje kaolinit, ostatní fáze ztrácejí na významu. Kaolinit má nízký stupeň strukturního uspořádání (obrázek 2, tabulka 1), blíží se typu pM-kaolinitu. Vedle kaolinitu byla zaznamenána přítomnost halloysitu a illitu.
Vzácně byla na ložisku objevena poloha tzv. „gumy“, což je sekundární plastický kaolin s vysokým obsahem montmorillonitu. Vznik byl podmíněn změnou sedimentačního prostředí a zvýšením jeho alkalinity.
Z technologického hlediska je výplav přírodního kaolínu frakce 0 až 20 mm nezralým kaolinovým profilem, neboť kaolinizace neproběhla úplně (foto 5 a 6). Surovina se zpracovává plavením (foto 7) a výsledný produkt se používá jako plnící kaolin pro papírenský průmysl nebo do nátěrových hmot.
V širším okolí je možné navštívit další lokality, např. Mašovice, Krhovice nebo Tasovice.
Neužil J., Kužvart M. a Šeba P. (1980): Kaolinizace hornin dyjského masivu. – Sbor. geol. Věd, řada LG, 21, 7-41.
Pavlík J. a Kratochvíla L. (1989): Ložisko kaolinu Únanov na Znojemsku. – Unigeo – Sborník prací, 35.
Scharbert S. a Batík P. (1980): The age of the Thaya (Dyje) pluton. – Verh. Geol. Bundesanst., 3, 325-331. Wien.
analytické údaje - tabulka 1 (RTG záznam kaolinitu)