| hlavní stránka | používání průvodce | mapa lokalit | abecední seznam lokalit | o autorech |
Serpentinizované peridotity a eklogity v gföhlských rulách moldanubika
Souřadnice S47:
49° 04,645´
16° 04,971´
357 m n.m.
mapa KČT č. 80 (C7)
klíčová slova: moldanubikum, serpentinizovaný peridotit, eklogit, griquait
Zemědělská usedlost Nové Dvory leží asi 4 km jz. od jaderné elektrárny Dukovany, 1 km sz. od obce Rouchovany. Až na místo vede asfaltová komunikace. Samotná lokalita je tvořena přirozenými výchozy (foto 1 a 2), z nichž nejlepší se nacházejí asi 300 m jižně od usedlosti Nové Dvory (mapa 1), nebo řada menších výchozů (foto 3 a 4) je v lese sz. směrem.
Lokalita leží ve východní části moravské větve moldanubika, která tvoří komplex mezi svrateckou a dyjskou klenbou moravika. Převažují zde migmatitizované biotitové ortoruly, označované jako gföhlské, které místy přecházejí do granulitových komplexů. Běžnou součástí komplexu jsou tělesa ultrabazických hornin s vložkami eklogitů (mapa 2). Převažují tělesa granátických peridotitů, která jsou řazena do linií SZ a SSV.
Ultrabazické těleso Nové Dvory u Rouchovan má nepravidelný tvar s protažením S – J o délce asi 2,5 km a šířce 1 km. Těleso je tvořeno různě serpentinizovanými granátickými peridotity (foto 5) s polohami hornin eklogitického charakteru (foto 6), které díky svým fyzikálním vlastnostem tvoří v terénu morfologické hřbítky.
Celý masiv je uložen v gfölských rulách. Na kontaktu těles je asi 5 metrová zóna, kde rula ztrácí břidličnatost a je silně prokřemenělá. Jinak je gfölská rula světle šedá až rezavě šedá hornina, středně zrnitá, s paralelní stavbou a lepidogranoblastickou mikrostrukturou. Obvykle se střídají tmavé polohy bohaté biotitem a světlé polohy s převládajícím živcem. Ve složení hornin převládá ortoklas, křemen, biotit a plagioklas, jako vedlejší a akcesorické složky jsou přítomny granát, rutil, sillimanit, zirkon a apatit.
Ultabazickýé horniny jsou postiženy různým stupněm serpentinizace, která těleso prostupuje v nepravidelných pruzích. Původní složení horniny tvořila asociace olivín – ortopyroxen – klinopyroxen – pyrop.
V masivu lze vyčlenit dva typy serpentinizovaného peridotitu. Typ I je drobně až středně zrnitý typ horniny (foto 7 a 8) postižené serpentinizací asi z 50-60 % se zbytky původní mineralizace a relativně čerstvým granátem (foto 9, 10 a 11) s tenkým kelyfitickým lemem. Hlavními minerály jsou olivín (foto 12 a 13), ortopyroxen a minerály serpentinové skupiny (foto 12 a 13). Struktura je páskovaná, mikrostruktura mřížovitá nebo smyčkovitá. Klinopyroxen (asi 78 % diopsidové složky) tvoří místy shluky o velikosti až 10 cm, někdy interpretované jako pecky griquaitu. Typ II je drobně až středně zrnitá hornina postižená serpentinizací asi z 90 %. Původní olivín je z větší části přeměněn na minerály serpentinové skupiny, pyroxeny jsou bastitizované, z granátu jsou zachovány drobné relikty (72 % pyrop, 15 % almandin a 6 % uvarovit) obklopené kelyfitickou směsí s magnetitem. V masivu převažuje méně serpentinizovaný typ peridotitu, silně serpentinizovaný typ II se vyskytuje především v okolí eklogitových těles. Oba typy do sebe pozvolna přecházejí. Chemické složení je uvedeno v tabulce 1. Matečnou horninou serpentinizovaných ultrabazik byly slabě diferencované granátické harzburgity – lherzolity. Původní asociace olivín – ortopyroxen – klinopyroxen – granát svědčí o vzniku za vysokých tlaků a teplot. Hornina byla odvozena od materiálu svrchního pláště, sepentinizace proběhla v korových podmínkách a byla posledním stádiem vývoje masivu.
Polohy eklogitů tvoří v serpentinizovaném peridotitu pruhy dlouhé až 600 m a mocné 5 – 15 m (foto 14). Kontakt je ostrý bez výrazných změn. V peridotitu je kontaktní zóna kolem 2 cm vyplněná chloritem, zbytek příkontaktní zóny peridotitu je silně serpentinizovaný. Eklogity mají složení monoklinický pyroxen (foto 17 a 18) a granát (foto 19 a 20), místy je přítomen amfibol (foto 17 a 18) a rutil (foto 21). Hornina má výrazně páskovanou stavbu, ve které se mění složení a zrnitost, obvykle se střídají pásky bohatší pyroxenem a granátem (foto 15 a 16), vyskytují se i typy přechodné směrem ke griquaitu. Samotné griquaity byly nalezeny jako tenké pásky v peridotitu o mocnosti do 10 cm. V pruzích se projevuje retrográdní přeměna, kdy jsou symplektitizovány pyroxeny a kelyfitizovány granáty. V hornině se objevují vyrostlice amfibolů. Granáty v typických eklogitech obsahují 40 % pyropové, 38 % almandinové a 13 % grossulárové složky, v griquaitech potom 72 % pyropové, 11 % almandinové a 8 % grossulárové komponenty. V pyroxenu klasického eklogitu je zastoupeno 43 % diopsidové, 26 % jadeitové, 11 % akmitové a 12 % hedenbergitové složky, v griquaitech je pak pyroxen složen z 68 % diopsidové, 9 % jadeitové, 5 % akmitové a 5 % hedenbergitové komponenty. Celkové složení eklogitů je uvedeno v tabulce 1.
Z klinopyroxen – granátového termometru byly získány teploty vzniku eklogitů kolem 1000°C, což představuje podmínky blízké vzniku peridotitu.
V širším okolí je možné navštívit další lokality, např. Mohelno, Lamberk nebo Budkovice.
Babáček J. (1979): Vysokoteplotní tektonika některých ultrabazitů moravského moldanubika. – MS diplomová práce, UJEP Brno.
Jelínek E. (1973): Ultrabazické horniny masivu Nové Dvory u Rouchovan. – MS kandidátská disertace, Karlova univerzita, Praha.
analytické údaje - tabulka 1 (chemické složení hornin)