Komňa – Bučník

hlavní stránka používání průvodce mapa lokalit abecední seznam lokalit o autorech

Neovulkanické horniny prorážející sedimenty magurského příkrovu

Souřadnice S42:
48° 58,798´
17° 47,479´
791 m n.m.
mapa KČT č. 92, (A6)

Klíčová slova: Západní Karpaty, magurský příkrov, neovulkanity, trachyandezit, porcelanit, hydrotermální mineralizace

Lokalita se nachází 1,5 km v. od Bystřice pod Lopeníkem a 1,5 km jjz. od obce Komňa (mapa 1). Lom je založen v kopci Bučník a vede k němu asfaltová účelová komunikace ze silnice E50. Odbočka z hlavní silnice se nachází asi 500 m od motorestu Rasová – Nový Dvůr. Lom je opuštěný (foto 1 a 2).

Území v okolí lokality je budováno magurským příkrovem s dílčími jednotkami bělokarpatskou a bystrickou (mapa 2). Magurský příkrov je označován jako střižný a je přesunutý přes sedimenty vnější flyšové skupiny. Bělokarpatská jednotka tvoří převážnou část okolí lokality, pouze ze S zasahuje jednotka bystrická. Hlavní litologickou náplní obou jednotek jsou rytmicky se střídající psamity (hlavně různé typy pískovců) a pelity (různé typy jílovců).

Tělesa neovulkanických hornin tvoří pruh přibližného směru SV – JZ od Bánova přes Komňu k Bojkovicím (obrázek 1). Nachází se po obou stranách nezdenického zlomu v obou výše uvedených flyšových jednotkách, některá tělesa procházejí napříč touto poruchou. Horniny jsou považovány za subvulkanické, tufový ani tufitický materiál nebyl zatím nalezen. Tělesa mají charakter ložních nebo pravých žil, největší těleso představuje pruh dlouhý 1500 m a široký do 200 m, j. od Nezdenic. Erozí obnažená tělesa mohou dnes tvořit výrazné morfologické elevace (vrch Valy a Bučník). Výstupovou cestou magmatu byl pravděpodobně nezdenický zlom (obrázek 2). Radiometrické stáří horniny v Horním Srní bylo Kantorem et al. (1984) stanoveno jako sarmatské (11,8 Ma). Přichystal et al. (1998) stanovil K/Ar metodou na vzorku trachyandezitu z Nezdenic stáří, které odpovídá střednímu až svrchnímu badenu (hodnoty 13,5 a 14,8 Ma).

V porovnání s horninami středního a východního Slovenska se neovulkanity celé oblasti se vyznačují zvýšenou alkalinitou. Zvláště vysoký je obsah K2O.Vysoké obsahy Ba, Sr, Rb a Zr připomínají šošonitovou asociaci. Poměr izotopů 87Sr/86Sr potvrzuje vztah uherskobrodských vulkanitů ke geneticky shodným horninám v Západních Karpatech.

Karpatský vulkanismus je obecně spojován s plášťovým diapirem v prostoru panonské pánve. Adamová et al. (1995) interpretuje neovulkanity uherskobrodska jako horniny vzniklé nad subdukční zónou a výstup magmatu byl podmíněn vhodnou zlomovou tektonikou (štiavnicko-přerovský zlomový systém – nezdenický zlom).

Krystek (1955) vyčlenil v rámci neovulkanitů uherskobrodska šest horninových typů:

Sukcesně starší jsou horniny bazaltového typu.

Adamová et al. (1995) definovala v téže oblasti tři skupiny hornin:

Podle Shrbeného (1974) mají horniny v okolí Uherského Brodu charakter převážně trachyandezitů, pouze výskyty u Starého Hrozenkova lze označit jako olivinické bazalty. Některá tělesa obsahují xenolity starších magmatických hornin a okolních sedimentů (Krystek, 1958). Xenolity mohou být rozděleny podle typu na sourodé a cizorodé. Mezi sourodé se řadí xenolity starších andezitových hornin nebo bazaltů a také útržky hlubinných vyvřelin typu gabra, dioritu až granodioritu. Z žilných vyvřelin tvoří xenolity dioritové porfyrity. Většina xenolitů nepřesahuje rozměr 25 cm. Cizorodými uzavřeninami se rozumí tepelně přepracované útržky okolních flyšových hornin. Jílové břidlice jsou přeměněny na porcelanity, pískovce na kvarcity. Zcela výjimečné jsou karbonátové horniny přeměněny na erlany.

Lom na kopci Bučník byl založen v roce 1951 a byly zde těženy jak flyšové horniny, tak dvě subhorizontální ložní žíly andezitu, resp. trachyandezitu o mocnosti kolem 20 m (foto 3 a 4). V doprovodu je i několik drobnějších žil, které vykliňují, takže by se mohlo jednat o lakolit cedrového typu (obrázek 2). Přívodními cestami pro magma byly dvě tektonické linie S-J a V-Z směru. V místě protínaní obou linií je mocnost vulkanitů největší.

Zastoupeny jsou převážně horniny typu trachyandezitu, které obsahují četné polohy kausticky přeměněných jílových břidlic – porcelanitů (foto 5 a 6). Andezitové horniny jsou zde ve dvojím vývoji – první typ obsahuje vyrostlice plagioklasů a tmavých minerálů (foto 7, 8 a 9), druhý typ je světlejší, bez vyrostlic tmavých minerálů (foto 10 a 11). Podle Přichystala (1974) jsou obě horniny stejné, pouze v jiném stupni hydrotermálních přeměn. Nejběžnější hydrotermální přeměnou je propylitizace (foto 12), při které jsou nahrazovány tmavé minerály karbonátem (foto 21). Častá je i impregnace pyritem a prokřemenění.

Amfibolový trachyandezit je hornina s automorfními vyrostlicemi amfibolů. Mikrostruktura je porfyrická, vyrostlice tvoří amfibol a plagioklasy, základní mikrostruktura je pilotaxitická. Plagioklasy jsou zonální, polysynteticky zdvojčatělé, praskliny vyplněné karbonátem. Bazicita odpovídá andezínu. Amfibol bývá zdvojčatělý s pleochroismem v hnědých odstínech.

Pyroxen-amfibolový trachyandezit má porfyrickou mikrostrukturu s vyrostlicemi plagioklasu, amfibolu a pyroxenu, základní hmota má pilotaxitickou mikrostrukturu. Plagioklasy a amfiboly jsou podobné předcházejícímu typu, pyroxen je bez pleochroismu, bezbarvý nebo slabě zbarvený. Přítomen je také K-živec, karbonát, apatit a sklovitá fáze.

Biotit-amfibolový trachyandezit má porfyrickou mikrostrukturu s vyrostlicemi plagioklasu (foto 13 a 14), amfibolu (foto 15 a 16) a biotitu (foto 17 a 18), s trachytickou strukturou základní hmoty. Plagioklasy se často sdružují do glomerofyr. Amfiboly jsou často zonální (foto 19 a 20) s pleochroismem v odstínech zelené barvy.

Olivinický bazalt obsahuje porfyrické vyrostlice olivínu, pyroxenu a plagioklasu, základní hmota je mikrolitická. Plagioklasy odpovídají labradoritu, jsou často zonální a shlukují se do glomerofyr. Pyroxen je bezbarvý, magmaticky korodovaný. Olivín se vyskytuje sporadicky a bývá zpravidla silně serpentinizovaný. Popisy hornin podle Blížkovského (1986).

Podle Přichystala (1974) se v propylitizovaných partiích hornin objevuje sulfidická mineralizace zpravidla žilného typu. Na žilkách o mocnosti do 6 cm (směr SV-JZ. a SZ-JV) se objevuje křemen, karbonát, pyrit, markazit, sfalerit, galenit a vzácně rumělka. V drúzových dutinách se vyskytuje křemen (foto 22 a 23), karbonáty, pyrit, baryt, natrolit a rudní minerály. Tzv. rudní xenolity jsou tvořeny pyrhotinem, pyritem, chalkopyritem, galenitem a sfaleritem. Objevují se i kalcit-zeolitové žilky bez rudní mineralizace (foto 24).

Horniny bělokarpatské jednotky ve vývoji vlárském jsou na lokalitě zastoupeny především lavicemi pískovců, často s gradačním zvrstvením. Jílovce tvoří buď průběžné polohy o mocnosti do 10 cm, nebo až desetimetrová, čočkovitá, zvolna vykliňující tělesa. Sedimenty jsou v těsné blízkosti vulkanických těles postiženy kaustickou kontaktní metamorfózou – pískovce bývají přeměněny na kvarcity a jílovce podlehly přeměnám na porcelanity, které se vyskytují v různém stupni přeměny a v různých barevných varietách (foto 25, 26, 27, 28, 29 a 30). Při kontaktní metamorfóze došlo k významné mobilizaci některých komponent (např. Na2O, K2O nebo SiO2). Fázové složení původních sedimentů doznalo značných změn – porcelanity obsahují křemen, cristobalit a amorfní formy SiO2. Původní jílové minerály a chlorit reagovaly s fluidy za vzniku plagioklasů, K-živců, pyroxenů a smektitu. Složení i struktura porcelanitů se mění směrem od kontaktu k okraji aureoly.

Impregnace pyritu jsou na puklinách pískovců a porcelanitů ojedinělé.

V širším okolí je možné navštívit další lokality s neovulkanickými horninami, např. lom za motorestem Rasová nebo Starý Hrozenkov. Z dalších lokalit je to např. Blatnice, Hluk nebo Stupava.

Adamová M., Krejčí O. a Přichastal A. (1995): Neovulkanity východně od Uherského Brodu. – Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1994, 12-15.

Blížkovský V. (1986): Ložiskové zhodnocení indicií Hg u Komni. – MS, diplomová práce, UJEP Brno.

Kantor J., Repčok I., Ďurkovičová J., Eliášová K. a Wiegerová A. (1984): Časový vývoj vybraných oblastí Západných Karpát podle rádiometrického datovania. – MS, Geol. ústav D. Štúra, Bratislava.

Krystek I. (1955): Alkalické vyvřeliny na jihovýchodní Moravě. – Geol. Práce, 41, 103-130. Bratislava.

Krystek I (1958): Xenolity z alkalických vyvřelin na jihovýchodní Moravě. – Věst. Ústř. Úst. Geol., 33, 246-252. Praha.

Přichystal A. (1974): Mineralogicko-chemické studium nerostných asociací na lokalitě Bučník (Komňa u Bojkovic). – MS, diplomová práce, UJEP Brno.

Přichystal A., Repčok I., Krejčí O. (1998): Radiometrické datování trachyandezitu od Uherského Brodu (magurská skupina flyšového pásma). – Geol. výzk. Mor. Slez. v r. 1997, 33-34.

Shrbený O. (1974): The petrochemical relation of the south-Moravian neovolcanic rocks to the neighbouring volcanic area. – Věstník ÚÚG, 49, 275-279.

Zpět na hlavní stránku