| hlavní stránka | používání průvodce | mapa lokalit | abecední seznam lokalit | o autorech |
Horniny borského granulitového masivu s uzavřeninami reliktů svrchního pláště a pegmatitovým doprovodem
Souřadnice S42:
49° 25,259´
16° 02,289´
540 m.n.m.
mapa KČT č. 84 (B1)
Klíčová slova: borský granulitový masiv, granulity, ruly, peridotity, pegmatity, cordierit
Lom v Horních Borech se nachází cca 8 km s. od Velkého Meziříčí, asi 800 m východně od obce a je dostupný ze silnice Bory- Cyrilov (mapa 1). Jedná se o činný etážový lom (foto 1, 2, 3 a 4) a pro vstup je potřeba povolení provozovatele Colas Jihlava.
Exkurzní lokalita leží v oblasti strážeckého moldanubika a je založena v horninách borského granulitového masivu (mapa 2), který má přibližně čočkovitý tvar vsv. směru, mezi Netínem a Radenicemi. V širším okolí se nachází řada drobnějších granulitových těles. Severně od borského granulitového tělesa je pruhem perlových rul a migmatitů odděleno těleso borského ultrabazického masivu (mapa 3).
Hlavní petrografickou náplň granulitového tělesa tvoří různé typy granulitů (foto 5) a cordieritových rul. Variabilita hornin je poměrně značná, dále jsou charakterizovány jen význačné typy.
Jádro celého masivu je tvořeno světlým granulitem (světlý leptynit). Jedná se o strukturně nejvýše položenou a nejvíce erodovanou část masivu. Hornina může být zcela světlá (foto 6), častější jsou páskované struktury (foto 7 a 8), kdy se střídají polohy s biotitem a bez něho. Základní mineralogické složení je křemen, K-živec převažující nad plagioklasem, sillimanit, kyanit, biotit, granát, rutil, apatit, turmalín a zirkon. Příkladem světlého granulitu je světlešedá hornina (foto 6) s porfyroblasty granátu a granoblastickou mikrostrukturou. Křemen tvoří xenomorfní, undulózně zhášející zrna, často laločnatě suturovitá. K-živec bývá xenomorfní, velmi výrazně pertitický (foto 9), bez přeměn. Plagioklas se objevuje jen ojediněle, je polysynteticky zdvojčatělý. Porfyroblasty granátu tvoří zaoblená, bezbarvá zrna, většinou silně rozpraskaná (foto 10 a 11). Vedlejším minerálem je kyanit (foto 12 a 13), který se zvolna mění na sillimanit. Ten je jehlicovitý, v tenkých usměrněných polohách. Akcesoricky se objevuje zelený spinelid (foto 12) a zirkon.
Biotitový granulit (leptynit s biotitem) je nejběžnější horninou masivu. Barva horniny je šedá až hnědošedá. Skládá se z těchto minerálů: diskovitý křemen, K-živec je v rovnováze s oligoklasem, usměrněný biotit, sillimanit, kyanit, granát, zirkon a apatit. Příkladem je tmavě šedá hornina s porfyroblasty granátu a lepidogranoblastickou mikrostrukturou (foto 14). Křemen tvoří xenomorfní, undulózně zhášející zrna. Stejné je i omezení K-živce, který je pertitický. Plagioklas se vyskytuje jen v ojedinělých zrnech. Biotit je lištovitý, lišty orientovaně usměrněné, silně pleochroické (světle okrová – hnědočervená). Lišty jsou bez přeměn, tvoří tenké polohy spolu se sillimanitem a rudními minerály. Porfyroblasty granátu reprezentují nepravidelně popraskaná, izometrická zrna světle růžové barvy s minimem inkluzí (foto 15). Kyanit tvoří shluky drobných zrn s typickou štěpností a výrazně vystupujícím reliéfem (foto 16). Některá zrna jsou ve fázi přeměny na sillimanit. Sillimanit je ve formě jehlic běžný, usměrněný spolu s biotitem. Častou akcesorií je zirkon, méně se objevuje rutil a monazit.
Dalším typem je páskovaný
granulit (leptynit). Jedná se o yýrazně páskovanou horninu (foto
7) s mocností tmavých i světlých pásků řádově v 10-2
m. Mikrostruktura je lepidogranoblastická. Ve světlých polohách převažuje
xenomorfní křemen, pertitický K-živec a plagioklas s polysyntetickým
dvojčatěním (foto 17). Tmavé polohy
skládají drobná zrnka křemene, biotit, granát, kyanit a sillimanit. Biotit tvoří
drobné lišty s výrazným pleochroismem, bez přeměn, často v doprovodu
opakních minerálů. Lišty jsou uspořádané ve směru páskování. Granáty
jsou izometrické, nepravidelně rozpraskané, silně poikilitické. Často jsou
„obtékané“ (foto 18 a 19)
biotitem
a sillimanitem. Kyanit tvoří shluky drobnějších zrn s typickou štěpností
(foto 20). Sillimanit má formu
jehlicovitých agregátů (foto 20) s usměrněním,
které odpovídá páskování v hornině (např. usměrnění biotitu). Běžnou akcesorií je zirkon.
Cordieritová rula (leukosom) je hornina s šedomodrým nádechem. Tvoří nepravidelná tělesa leukosomu až dm mocností v biotitovém granulitu. Je složena z křemene, K-živce převažujícího nad oligoklasem, biotitu, cordieritu, kyanitu, sillimanitu, spinelu, biotitu, granátu, apatitu, a zirkonu.
Cordieritové ruly bývají zelenošedé horniny, místy modrošedé se shluky tmavších a světlejších zrn (foto 21), struktura je všesměrně zrnitá, mikrostruktura granoblastická až lepidogranoblastická. Hlavní složku tvoří K-živec, plagioklas, křemen, někde i biotit. Běžnými vedlejšími minerály jsou cordierit, muskovit, v některých polohách biotit, chlorit. Běžnou akcesorií je zirkon a rutil. K-živec tvoří místy až porfyroblasty, je zpravidla zřetelně pertitický (foto 22 a 23), místy zdvojčatělý, ve větších jedincích bývá uzavřen automorfní plagioklas. Přeměna je jen slabá, v některých částech K-živec graficky srůstá s křemenem. Plagioklas tvoří xenomorfní zrna, někdy až polysynteticky zdvojčatělé porfyroblasty, s často zprohýbanými lamelami. Sericitizace je slabá. Křemen tvoří xenomorfní zrna s výrazně undulózním zhášením. Biotit je výrazně pleochroický (světle okrová – hnědočervená), jeho lupenité agregáty bývají usměrněné. Uzavírá zirkon s pleochroickými dvůrky (foto 24). V některých částech horniny je biotit akcesorický, silně chloritizovaný (foto 25) nebo baueritizovaný a obsahuje hojné inkluze jehlic rutilu. Muskovit je zpravidla druhotný (výsledek přeměn živců a cordieritu), jen výjimečně jsou přítomny větší lupeny primárního muskovitu. Cordierit tvoří nepravidelná zrna, částečně zachovalá, většinou ale zcela pinitizovaná - přeměněná na jemnou směs chloritu a sericitu (foto 26). Nepravidelná zrna zirkonu jsou běžnou akcesorií (foto 24).
Cordierit se v hornině vyskytuje jako cordierit I, který je modrý až šedomodrý (foto 27), tvoří izometrické agregáty nebo hypautomorfní krystaly (graf 1, tabulka 1). Bývá čerstvý, pouze na okrajích může být alterován na směs chloritu, biotitu a muskovitu. Cordierit II tvoří jemně zrnité agregáty a formuje nepravidelné smouhy v granulitu.
V cordieritu I je 30 - 44% sekaninaitové složky a obsahuje do 0,11 atomu Na na vzorcovou jednotku. Cordierit II je na sekaninaitovou složku bohatší, obsahuje 46 – 50%. Vznik cordieritu je spjat s dehydratací taveniny při výstupu granulitových hornin (Kotková et al., 2003).
Turmalín – skoryl vytváří v hornině zrna a jehličky do několika mm. Jeho složení vykazuje nízký obsah fluoru a lithia (Povondra et al., 1992).
Biotitové rula mají charakter čoček a pruhů v granulitových horninách, do nichž plynule přechází. Jsou složeny z biotitu, křemene a plagioklasu, akcesoricky je přítomen sillimanit, granát a aptit.
Migmatity mají v rámci v masivu tvar protáhlých čočkovitých těles, na něž navazují oblasti silnější migmatitizace okolních hornin. Variabilita těchto hornin je velká, od stromatitických typů přes typy nebulitické až po horniny mající charakter žulorul.
Mladší žíly zonálních granitických pegmatitů (foto 28) mají ostrý kontakt, procházejí diskordantně granulitovými horninami a dosahují mocnosti až 2 m. Větší tělesa mají zřetelnou zonálnost od okraje ke středu je tvoří jemně zrnitá, granitická zóna – písmenková zóna – bloková zóna (křemen a K-živec) místy s hnízdy albitu. Podle Špinara (1994) náleží pegmatity ke dvěma geneticky odlišným typům:
· Žilná nebo čočkovitá tělesa pegmatitů s ostrým ohraničením jsou spjata s magmatickými procesy. Na jejich složení se podílí K-živec, křemen, biotit, muskovit, skoryl, apatit (graf 2, tabulka 1), cordierit a pyrit.
· Drobná, nepravidelná tělesa pegmatitů s pozvolnými přechody do okolních hornin jsou metamorfního původu a jsou vázána výlučně na granitizované a migmatitizované horniny. Složena jsou z křemene, K-živece, biotitu, skorylu (liší se od prvního typu) a cordieritu.
Turmalín na pegmatitových žilách lze označit jako oxy-skoryl s nízkým obsahem fluoru a lithia.
Leptynity (granulity) obsahují četné uzavřeniny ultrabazických hornin (foto 29), jejichž rozmístění je podle Mísaře a Jelínka (1981) do značné míry zákonité. Velikost uzavřenin se pohybuje od několika cm do několika m. V granulitech a granulitových rulách byly identifikovány následující horninové typy:
Dunity – tvoří jen drobná tělesa složená z olivínu, spinelidů a akcesorických pyroxenů, charakteristické jsou kelyfitické partie po granátech.
Peridotity – jsou nejběžnějším typem
uzavřenin (foto 30). Mohou být
celistvé nebo páskované, pásky jsou tvořené peridotitem, dunitem nebo granátickým
pyroxenitem.
Peridotit (silně serpentinizovaný) je zelenočerná, jemně zrnitá hornina.
Mikrostruktura je smyčkovitá. Původně hlavním minerálem byl olivín, který
je silně postižen serpentinizací. V mase minerálů serpentinové
skupiny najdeme zbytky drobných zrnek bezbarvého olivínu (foto 31
a 32) se středním dvojlomem. Vedlejším
minerálem je světle hnědý pyroxen s nízkým až středním dvojlomem (foto
33). Spolu s pyroxenem se zřídka objevuje zelený chlorit. Bezbarvé
agregáty chloritu se vyskytují v mase minerálů serpentinové skupiny a
olivínu. Mají nízký nebo anomální dvojlom. Ojedinělý je flogopit. Rudní
minerály mají často lístkovitý vývoj (ilmenit nebo hematit?).
Podstatnou část „čerstvého“ peridotitu tvoří olivín, méně je
zastoupen světle nahnědlý pyroxen (foto 34
a 35). S pyroxenem jsou zpravidla
svázány shluky drobných zrnek spinelidu. Světle zelený chlorit se vyskytuje
na trhlinách olivínu. Nápadné jsou agregáty jemné směsi minerálů (kelyfit)
představující produkty přeměn původního granátu (foto 36
a 37).
Pyroxenity – tvoří izometrické uzavřeniny decimetrových rozměrů. Jsou složeny z klinopyroxenu a olivínu, méně pak z ortopyroxenu a granátu.
Eklogity – s různým stupněm symplektitizace. Obsahují klinopyroxen a granát s kelyfitickými lemy.
Opálové uzavřeniny – jsou na lokalitě exotikem, mají reliktní, plošně paralelní stavbu. Obsahují převážně opál.
Všechny typy uzavřenin mají na styku s leptynity vyvinuty reakční zóny. Ve vnitřní zóně je přítomen mastek a antofylit, ve vnější zóně flogopit a amfibol. Reakční zóny vznikly v podmínkách amfibolitové facie. Mísař a Jelínek (1981) předpokládají, že uzavřeniny musely existovat jako pevná tělesa ve výchozí leptynitické sérii moldanubika. Leptynitická série představuje kyselé produkty vulkanické činnosti a uzavřeniny jsou pak materiálem vyneseným z různých hloubkových pater kyselým magmatem, popř. při vulkanických explozích.
Lokálně se v lomu objevily mineralizace alpského typu – na puklinách byl nalezen rutil, skoryl, karbonáty a apatit. Pegmatitová a alpská parageneze se často překrývají.
V širším okolí se nacházejí další lokality, např. Dolní Bory, Mirošov, Věžná - pegmatit nebo Rožná. Nedaleká vodní nádrž Mostiště slouží jako zdroj pitné vody, v Moravci je původní tvrz přestavěná na zámek a památné lipové stromořadí.
Duda J. (1986): Pegmatity v borském granulitovém masivu. – Sbor. Geol. Věd, Lož. geol., 27, 157 – 202. Praha.
Kotková J, Novák M., Povondra P. (2003): Horní Bory near Velké Meziříčí. – Field trip guidebook, LERM 2003. Brno.
Makovec K. (1984): Regionálně geologická charakteristika širšího okolí borského granulitového tělesa se zřetelem na distribuci molybdenu. – MS diplomová práce, UJEP Brno.
Mísař Z., Jelínek E. (1981): Uzavřeniny peridotitů, pyroxenitů, eklogitů a opálů v leptynytech moldanubika na lokalitě Bory (jihozápadní Morava). – Věstník ÚÚG, 56, 1, 13-20.
Povondra P. Staňková J., Staněk J. (1992): CO2 bearing cordierite of Moldanubian leptynite rock series from Horní Bory, Czech Republic. – Acta Univ. Carol., Geol., 331 – 349.
Špinar P. (1994): Vztah pegmatitů k alpským žilám v lomu u Horních Borů. – MS diplomová práce, PřF MU Brno.
analytické údaje - tabulka 1 (RTG data)